Sochy mýtických postav

v parku Nového zámku v Jevišovicích

 

 

Zcela náhodou se mi dostalo do rukou několik stránek z Jevišovických novin z šedesátých let, ve kterých byl mimo jiné uveřejněn článek Dr. Ladislava Audyho "Sochy v parku Nového zámku v Jevišovicích". Vypravil jsem se do Jevišovic, abych si zdejší sochy prohlédl a vyfotografoval.

Při zpracování následujícího textu jsem vycházel z onoho článku Dr. Ladislava Audyho v Jevišovických novinách (číslo ani ročník neznám), z vlastních poznatků získaných při ohledání soch 12. a 17. května 2005 a přihlédl jsem k publikaci UPMS tj. Umělecké památky Moravy a Slezska (Samek Bohumil, Academia Praha 1999). Slova Dr. Audyho citovaná v následujícím textu jsou psána hnědě a bez uvozovek. Do jeho textu jsem zasahoval co nejméně, v několika místech jsem opravil na dnešní dobu příliš archaický slovosled a především jsem sjednotil všechna vlastní jména bohů do jejich římské podoby, která je v našem kulturním prostředí známější. Moje doplňky, připomínky a polemiky jsou psány  modře.

 

 

  

V parku jevišovického Nového zámku se nachází celkem 22 krásných barokních soch, které budí obzvláštní zájem všech návštěvníků našeho města i našich občanů. Zvlášť krásné jsou sochy, které se v počtu 8 nacházejí v oblouku před hlavním západním průčelím Nového zámku, jejichž autorem je významný italský sochař Lorenzo Mattiolli. Tento umělec, který žil v 1. polovině 18. století a zemřel v roce 1748, pracoval od roku 1714 většinou ve Vídni, kde vytvořil celou řadu vynikajících sochařských děl.

Nejznámější je nádherné sousoší s Neptunem a rybáři na vodotryskové kašně v bývalém vídeňském císařském zámku Schönbrunnu, dále sochami bohaté sousoší Neptunovo v bývalém vídeňském paláci Marcoliniho a řada soch v katolickém dvorním císařském kostele ve Vídni. Mattiolli vytvořil vynikající sousoší se sochou Amfitríty pro vodotryskovou kašnu v Brühlském paláci v Drážďanech. U nás se stal známým hlavně jedinečným výtvorem dvou monumentálních sousoší "Herkules a Antheus" a "Eneas a Anchises", jež jsou umístěny po obou stranách schodiště do státního zámku ve Vranově nad Dyjí.

Osm jeho soch nacházejících se v parku jevišovického Nového zámku bylo Mattiolim vytvořeno původně pro klášter Loucký ve Znojmě, odtud po zrušení kláštera byly roku 1784 zdejšími hrabaty z Ugartů převezeny do jejich sídla v Jevišovicích a instalovány před bývalým loveckým zámečkem Ugartů v jevišovickém zámeckém parku.

Všechna Mattiolliho díla jsou vynikající umělecké úrovně a jsou právem všemi návštěvníky míst, kde se nachází, obdivována a to hlavně pro jejich skvělý klasický styl, vznešené vypracování rouch soch a jejich lehkost, vzdušnost a bohaté členění.

Ostatních 14 soch v zámeckém parku je od neznámých autorů a tyto sochy byly podle vyprávění starých pamětníků do Jevišovic dovezeny většinou z Vídně a to zčásti za Roberta Biodermanna a zčásti za Viléma Ofenheima.

Poněvadž mnozí návštěvníci našeho města i někteří naši občané projevili zájem vědět, co všechny tyto sochy v našem zámeckém parku představují a poněvadž zatím nebyly tyto sochy nikde popsány, předkládám po provedeném průzkumu těchto soch naší veřejnosti v této věci následující informace:

Nechť k tomu poslouží níže uvedený náčrtek umístění soch a pak jejich popis.

 

 

 

Názvy soch

  1. bohyně Ceres

  2. bohyně Vesta

  3. bohyně Fortuna

  4. bohyně Flora

  5. Sibylla Kúmská

  6. bůh Bakchus

  7. bůh Neptun

  8. bůh Hesperos

  9. bohyně Flóra

  10. bůh Vulkán

  11. Herkules

  12. Scipio Africanus

  13. múza Thálie

  14. múza Kalliopé

  15. múza Kleió

  16. múza malířství

  17. múza sochařství

  18. Jaro

  19. Léto

  20. Podzim

  21. Zima

  22. bohyně Héra

 

 

 

Má-li býti tento popis soch úplný, bude jistě vhodné, abychom si o jednotlivých představitelích soch řekli něco podrobněji.

 

 

 

1. bohyně Cerés, v Řecku zvaná Démétér, matka Země, má v pravé ruce srp a pod ním snop obilí. Byla dcerou Saturna (v Řecku Krona) a Rhey, sestra Jupiterova, matka Proserpiny. Byla bohyní rostlinstva, zvláště obilí a pak úrody. Byla bytostí velmi blahodárnou, živitelkou lidí a původkyní veškerého života. Její oslavné dny se jmenovaly Eleusínská mystéria, v Římě pak Cerálie. Když Pluto, bůh podsvětí, unesl její dceru Proserpinu, Cerés ji 9 dní a nocí hledala a až se o jejím příbytku dozvěděla, vymohla si na vládci bohů Jupiterovi, aby Proserpina směla bydlet dvě třetiny roku nahoře a třetinu roku v podsvětí u svého manžela. Tyto děje Cerés velmi proslavily.

Slavnosti k uctění bohyně Ceres, tzv. Cerálie (odtud pochází současné označení obilných produktů), se světily od 12. do 19. dubna. Lid oblékal v tyto dny bílá roucha a byl na útraty obce pohoštěn. Na počátku slavností se všichni odebrali do cirku, kde se po osm dní opakoval běh o závod s koňmi.

 

 

2. bohyně Vesta, v Řecku zvaná Hestia, je zobrazena s knihou v pravé ruce a u levé nohy má nádobu s ohněm. Byla bohyní domácího krbu s ohněm v něm, dále pak bohyní duchovní moudrosti. Úcta k udržování ohně v domácím krbu byla jedním z důležitých římských státních kultů. Bohyni Vestě byly zasvěcovány chrámy, v nichž byl oheň udržován po celou roční dobu Vestinými kněžkami Vestálkami a každý 1. březen, což byl tehdy Nový rok, byl tento oheň obnovován. Vyhasnutí ohně v těchto chrámech bylo považováno za státní neštěstí a zavinivší to Vestálky byly přísně trestány. Svátkem Vesty byl 9. červen a zval se Vestálie. Oslavovaly jej všechny ženy, které bohyni přinášely do chrámu své dary jídel jako oběti. Byla to slavnost prostá, bohyně se ctila jako dárkyně chleba vezdejšího. Vesta byla také bohyní mlynářů a pekařů, kteří ji uctívali, že jim chránila oheň na pečení chleba a jídel.

Kniha coby typický znak (atribut) byla přiřazena k Vestě až v renesanci, v antice knihy jako takové nebyly.

 

 

3. bohyně Fortuna, v Řecku zvaná Tyché, jejímž odznakem je roh hojnosti, byla ctěna jako bohyně štěstěny, tj. bohyně, která je považována za pramen každého neočekávaného a netušeného případu a to jak v příznivých tak i nepříznivých okolnostech. Někdy mívá ještě další znaky: Veslo na znamení neviditelného řízení všech věcí, kouli pro její nestálost a kolo.

V Římě byla považována za dceru nejvyššího boha Jupitera. Fortunu ctil hlavně lid obecný. Den jejích slavností byl 24. červen, kdy se ověnčení lidé vydávali  k jejím chrámům a oddávali se hostinám a rozličným radovánkám.

 

 

 

4. bohyně Flóra, v Řecku zvaná Chlóris, je zobrazena s košem květin v pravé ruce a byla manželkou Zefyrovou (= mírný západní vítr). Je staroitalskou bohyní květin, pak bohyní jara a polní úrody. Byla ctěna na venkově i ve městech, v Římě měla dva chrámy jí zasvěcené, jež spravoval zvláštní kněz tzv. flamen Floralis. Od 28. dubna do 3. května se každoročně pořádaly k její poctě hry zvané Floralie, konané za všeobecné veselosti ba i rozpustilosti.

Chlóris nebyla v Řecku příliš významnou bohyní, Flóra zde vzhledem ke svému významu spíše splývá s bohyní lásky a krásy Afrodítou, ochraňovatelkou květů.

 

 

 

5. věštkyně Sibylla Kúmská je vyobrazena se čtyřposchoďovitým kloboukem na hlavě. Byla to věštkyně prorokující osudy dobré i zlé.

Sibylly byly Apollónovy kněžky, v řeckých Delfách, které se též nazývaly Pýthie. Původně jedna, později se jejich počet zvýšil na deset. Poslední z nich, Démofilé, odešla s Římany do Kýmé a byla pak  známá jako Sibylla Kúmská. Tato věštkyně dle pověsti prodala římskému vládci Tarquiniovi Superbovi knihy věšteb, kterým se v současné době říká Sibylliny knihy.

Sibilliny knihy se také říká sbírce řeckých věšteb, jejichž cílem bylo šíření židovsko - křesťanských názorů.

Publikace UPMS označuje tuto sochu jako Pýthii

 

 

6. bůh Bakchus, v Řecku zvaný Dionýsos, je vyobrazen s hroznem vína v pravé ruce a dvěma hrozny na hlavě. Syn Jupiterův a smrtelné ženy Semelé jest bohem vína a vinařství. Zapuzuje lidem starost a působí jim radost. Dávaje zároveň tělu sílu a zdraví vede lidi ke společenské veselosti. Je přítelem múz a z jeho slavností zvaných Bakchanálie povstalo drama a dithyramby (= sborové zpěvy). Jako bůh révy byl považován za původce veškerého růstu a spolu s bohyní Ceres, s níž má mnoho společného, se pokládá i za šiřitele jemných společenských mravů. Stejně jako Ceres nepobývá na Olympu (v sídle bohů) mezi bohy, ale na zemi mezi lidmi. Všude zavádí pěstování révy a proto je také všude oslavován.

Slavnosti k uctění Bakcha, tzv. Liberálie (liber je latinsky svobodný, volný), se světily 17. března, kdy se prostý lid zabavoval rozličnými žerty a kratochvílemi a samozřejmě hodováním. V tento den se poprvé oblékali dozrálí římští jinochové mužskou tógu a byli prohlášeni za dospělé.

 

 

7. bůh Neptun, v Řecku zvaný Poseidón, je zobrazen s trojzubcem (v současnosti soše chybí) v rukou a u nohou má plískavici jakožto obraz tichého moře. Je to syn Saturnův a Rhein, bratr Jupiterův. Vládcem moří se stal poté, když spolu s Jupiterem a Plutem přemohli Saturna a Titány. Pak se podělili o vládu nad světem. Jeho palác je v hlubinách mořských u Aig. Odtud Neptun vyjíždí na voze taženým bouřlivými koňmi s kovovými kopyty a projíždí se po vlnách. Jak se v bájesloví praví, tu raduje se celé moře, vlny se kladou a potvory mořské se vynořují z hlubin laškujíce a obskakujíce svého pána.

Na počest Neptunovu se konaly 23. července slavnosti zvané Neptunálie a to mimo jiné za účelem odvrácení vysýchání pramenů a řek.

 

 

 

8. bůh Hesperus, v Řecku zvaný Heósfóros, je bohem západu slunce. Je vyobrazen s netopýrem na hlavě, v levé ruce má nádobu s rosou a za levou nohou zapadající slunce (na fotografii je nezřetelné). Je to syn Iapetův, bratr Atlantův, otec Hesperidy a děd Hesperidek. Když jej Atlas vyhnal z Afriky, zdržoval se v Itálii, která po něm také nesla jméno Hesperusie. Byl velmi sličný a byl přítelem hvězdářství. Když jej pak odtud vítr odnesl, viděl jej lid jako nejskvělejší hvězdu, která byla viděna zvečera na západě a byla nazvána Hesperus neb Vesperus - Večerní hvězda (Večernice), z rána pak Fosforos neb Lucifer - Denice.

 

 

 

 

9. bohyně Flóra s kyticí květin v provedení Mattiolliho.

S Dr. Audym ani s publikací UPMS zde nemohu souhlasit. Domnívám se, že každá bohyně s kyticí není nutně bohyně vegetace Flóra. Socha drží v levé ruce i růži a kolem pasu má „kouzelný“ pás, což jsou atributy (typické znaky) bohyně jarní vegetace, krásy a lásky Venuše. Ve prospěch Venuše zde hovoří i fakt, že je ze všech soch nejobnaženější.

Bohyně Venuše, v Řecku zvaná Afrodíté, je bohyní krásy a lásky a byla nejkrásnější z bohyň. Jejími průvodkyněmi jsou 3 Grácie - bohyně půvabu a malý bůžek milostné touhy Amor (v Řecku Erós). Je současně i bohyní jarní vegetace, bohyní oživující jarní přírodu. Proto římské ženy pořádaly k jejímu uctění slavnost 1. dubna, tedy na počátku jara.

 

 

10. bůh Vulkán, v Řecku zvaný Héfaistos, je zobrazen s kladivem v pravé ruce a pod levou má kovadlinu. Je bohem ohně a prací konaných s ohněm a dá se říci, že je patronem všech kovářů. Byl synem Jupitera a jeho manželky Juno a poněvadž byl velmi ohyzdný (což se o této soše říci nedá), byl po jedné z hádek mezi otcem a matkou, které se zastal, byl Jupiterem svržen s Olympu. Tím pádem zchroml a od té doby se již zdržoval pod zemí, kde se svými tovaryši - kyklopy - zhotovoval různé nářadí a zbroj k potřebě bohů i k podarování reků a králů. Výhně jeho dílen byly v ústí sopek, hlavně Etny. Jako jeho manželka se uvádějí Charis a Venuše. Svůj chrám k poctě měl v Athénách a tento se zval Hefaisteion.

K uctění Vulkána se slavily 23. srpna tak řečené Vulkanálie, při nichž se pořádaly rozličné hry.

 

 

 

11. Herkules, u Řeků zvaný Héraklés, je zobrazen jako svalovitý muž přioděný lví kůží, která je zvláště za sochou dobře patrná. Byl to národní hrdina Řeků i Římanů, pravzor všech ctností, zakladatel národního života, vysvobozovatel a rek ctěný skoro jako bůh. Může být obdobou hrdiny, jímž byl u Rusů Ilja Muromec. Byl synem Jupitera a Alkmény, dcery mykénského krále Elektryona. Poněvadž byl nemanželským synem Jupiterovým, velmi se na něj hněvala Jupiterova žena Juno, která postihla Herkula nespočetnou řadou nástrah a dobrodružství, kterými musel za svého života projít a jež zdolal. V bájesloví je uvedeno 12 pověstných prací, jež Herkules musel vykonat a jež mu jako pokání určila Héra:  1. zabil Nemejského lva, 2. zabil hydru Lernskou, 3. chytil Erymanthského kance, 4. chytil kerynejskou laň zasvěcenou Dianě, 5. pobil a rozehnal Stymfalské ptáky, 6. vyčistil za jeden den chlévy krále Augeia (je známější pod jménem Augiáš), 7. chytil a přivedl do Mykén krétského býka, 8. právě tak učinil s koňmi Diomédovými, 9. dobyl v boji pásu Hippolyty, královny Amazonek, 10. zabyl obra Géryona bydlícího za hranicemi Afriky a Evropy a postavil zde sloupy Herkulovy, 11. přinesl 3 jablka ze zahrady Hesperidek a 12. vyvlekl z pekla (z podsvětí) trojhlavého psa Cerbera a zase jej tam odnesl. Tyto jeho silácké kousky potvrzuje i to, že když ještě byl v kolébce, zardousil dva hady, které na něho poslala Juno.

Kdokoliv si však přečte řecké mýty o Herkulovi, zjistí, že v tomto popisu jsou drobné nepřesnosti. Například oněch 12 prací mu zadával mykénský král Eurystheus.  A také, že ono to s těmi Herkulovými ctnostmi nebylo až tak slavné. Idealizován byl až v době římské.

 

 

12. Scipio Africanus zvaný plným jménem Cornelius Scipio Africanus maior byl jedním ze slavných mužů starého Říma v létech 218 - 183 před n.l. Jako římský vojevůdce dosáhl ve všech válkách, hlavně v Africe, proti nepřátelům Říma takových úspěchů, že se věřilo, že jeho  úspěchy a sebevědomí jsou takové proto, že byl vybrán jako nástroj bohů. Proto byl ctěn jako polobůh a jeho postava byla často zpodobňována.

V publikaci UPMS je tato socha označena jako Amazonka. Po bližším ohledání se přikláním k názoru UPMS. Jsou zde patrná prsa i tzv. aigida, kožený štít chránící prsa. Pro Amazonku hovoří i srovnání sochy s dalšími zobrazeními tohoto vojevůdce (např. ve Slovníku antické kultury, Svoboda, Praha 1974)

 

 

 

 

13. múza Thálie je vyobrazena s divadelní maskou v ruce a s věncem z břečtanu na hlavě. Byla původně múzou žertovného a venkovského básnictví, později je pak považována za múzu divadelnictví. Její jméno značí v překladu Kvetoucí.

Byla jednou z 9 múz, které byly patronkami umění. Byly to dále Kleio - Oznamovatelka - múza dějin, Euterpé - Obveselovatelka - múza básnictví, hudby a zpěvu vyobrazovaná s flétnou, Melpomené s tragickou škraboškou na hlavě zvaná též Pěvkyně byly múzou tragedie, Terpsichoré - Radující se z tance - držící lyru byla múzou tance, Erató - Milostná - držící kytharu (= velkou lyru) byla múzou milostného básnictví a lyriky, Polymnia - Bohatá na zpěvy - byla múzou vážných a bohoslužebných zpěvů, Urania - Nebeská - s odznakem zeměkoule byla múzou hvězdářství a Kalliopé - Krásnohlasá - držící v ruce voskovou desku a pisadlo byla múzou zpěvu epického, eposu a básnictví.

Domnívám se, že múza Thálie má zde stejně jako ostatní múzy na hlavě vavřínový věnec.

 

 

14. múza Kalliopé - jak již uvedeno je múzou básnictví

Publikace UPMS označuje tuto sochu za Alegorii stavitelství. Socha má však výrazné poznávací znaky a to voskovou tabulku a rydlo mezi prsty. Přikláním se na stranu Dr. Audyho, že se jedná o múzu Kalliopé.

 

 

 

15. múza Kleió - jak již uvedeno je múzou dějin a písemnictví.

Publikace UPMS označuje tuto sochu za Alegorii písemnictví. Přikláním se na stranu Dr. Audyho, že se jedná o Múzu historie Kleió.

 

 

 

16. múza  malířství držící v levé ruce malířskou paletu a v pravé ruce malířský štětec je jednou z múz pozdějších a nemá zvláštní název.

Vhodnější název této sochy je (i dle UPMS) Alegorie malířství, přičemž alegorií rozumíme symbolické zobrazení abstraktních pojmů, lidských vlastností atd. pomocí reálných předmětů nebo osob.

 

 

 

17. múza sochařství držící v levé ruce hlavu sošky a v pravé ruce kladívko je opět jednou z múz pozdějších a nemá zvláštního názvu.

Vhodnější název této sochy je (i dle UPMS) Alegorie sochařství.

 

 

 

 

18. Jaro (Alegorie jara) zobrazující rozsévače, který má před sebou plachetku s obilím zdobenou nahoře květinami - je to personifikace tohoto ročního období.

 

 

 

19. Léto (Alegorie léta) je zobrazeno postavou žence v ruce se srpem a snopem obilí u nohou.

 

 

 

20. Podzim (Alegorie podzimu) je zobrazen postavou vinaře, který v levé ruce drží kus vinné révy a hrozny, v pravé ruce džbán a opírá se o sud.

 

 

 

21. Zima (Alegorie zimy) je zobrazena postavou starého muže choulícího se zimou do pláště.

 

 

 

22. Juno, v Řecku zvaná Héra - Paní je zobrazena s kukačkou v levé ruce. Byla bohyní manželství, manželské lásky a plodnosti a zvěstovatelkou jara. Jejími znaky bývají také vedrník, tj. zrnaté (granátové) jablko, páv anebo kukačka. Byla dcerou Saturna a Rhey a sestrou Jupiterovou.  Jupiter právě prostřednictvím kukačky, ve kterou se proměnil se s Junonou tajně zasnoubil a žil s ní 300 let, aniž se to kdo dozvěděl. Pak teprve ji prohlásil za svou manželku a učinil ji královnou nebes. Přestože Juno nabyla mezi ostatními bohyněmi veliké vážnosti, stala se pro lehkověrnost Jupiterovu velmi žárlivá, hašteřivá a svéhlavá a těžce pronásledovala děti Jupiterovy, které měl se svými milenkami, zvláště pak Herkula. Velmi mnoho příhod o tom se popisuje v řeckém bájesloví. Přesto jako bohyně požívala v Řecku velké úcty. Domácí různice, které mezi Junonou a Jupiterem vznikaly, jsou pak obrazem střídání jasné povětrnosti s pošmournou a bouřemi.

Publikace UPMS zde uvádí múzu milostné poezie Erató. Jejími základním atributem je tzv. kithara (= velká lyra). Zde má však socha v rukou holubici, nebo kukačku a nemá vavřínový věnec na hlavě jako ostatní Múzy. Holubice je atributem bohyně Venuše, kukačka bohyně Juno. Vzhledem k tomu, že Venuše bývá na rozdíl od cudné Juno zobrazována spoře oblečená, přikláním se k názoru Dr. Audyho, že se jedná o bohyni Juno.

 

 

 

Tím je náš popis soch v parku Nového zámku u konce. Domnívám se, že jsem tímto pojednáním přispěl k tomu, že se naše veřejnost mohla blíže seznámit s jednou významnou částí krás, jež byly u nás před staletími vybudovány a jež jsou všemi návštěvníky našeho města obdivovány. A je nutno, abychom si jich všichni jako pokladů minulosti vážili. Obracím se při této příležitosti na všechny naše občany, mládež, rodiče i učitele, aby i naše děti podrobně o těchto uměleckých dílech poučovali a vysvětlovali jim, že je nutno je chránit, střežit a dbát, aby nebyly svévolně poškozovány. Na soše Jara byla krátce po osvobození v r. 1945 uražena nezodpovědnými jedinci hlava, nedávno na ní bylo poškozeno roucho, což jistě nesvědčí o naší kulturnosti, ba naopak, je před cizími návštěvníky jen naší hanbou.

Dr. Ladislav Audy, předseda Osvětové besedy

 

 

Hlavní menu