Autopatie

několik postřehů a případů

 

Ačkoliv čtenáři si rádi čtou o vyřešených a úspěšných případech, neuvádím je moc rád. Ono pokud se touto problematikou zabýváme poctivě, musíme konstatovat, že každý terapeut, včetně těch nejschopnějších a nejznámějších, má nejen úspěšné a elegantně vyřešené případy, ale také částečně vyřešené případy a také případy, se kterými se mu jeho metodou nepodařilo takřka ani hnout. A musíme si uvědomit, že vzorové a v knihách uváděné případy jsou ty úspěšné.

 

V případě neúspěšnosti není často na vině autopatie jako taková, ale:

 

Netrpělivost, výsledky se nemusí dostavit za dva tři dny

 

Existují překážky, které brání autopatii zafungovat. Často to bývá překyselení, velmi nezdravé stravování a pobyt v silných geopatogenních zónách či elektromagnetických polích.

 

Takzvané autopatické zhoršení, které nastává poměrně brzy po podání autopatického preparátu, a pak takzvané návratové symptomy. Ty spočívají v tom, že se nám v různé intenzitě připomenou naše staré problémy.

 

Například muž středního věku má na rukách od dospělosti ekzém. Není to nic hrozného, nějaký čas je docela v klidu, občas se zhorší a v těchto případech jej stačí jednou za dva tři dny máznout kortikoidní mastičkou a zase nezlobí. A tento muž si přečte, že pro něj je doporučená potence 250C jednou týdně. Koupí si autopatickou lahvičku a pustí se s nadšením do toho. Za několik dnů se ekzém začne zhoršovat, kůže mokvá a svědí. Osvědčená mastička přestává fungovat. Uběhne týden, nelepší se to, uběhne čtrnáct dnů a pořád nic. Zkusí zaexperimentovat s potencí, opět bez výsledku. Za šest týdnů to vzdává, skončí s autopatií a ještě více než měsíc trvá, než se ekzém "upraví" do stavu, v jakém byl před autopatickým experimentem.

 

Kde se stala chyba? V zajetí reklamy jsme tak nějak začali považovat autopatii téměř za všelék, který nás zbaví takřka všech našich neduhů. Dokonce jsem zaregistroval tvrzení, že autopatie nám pomáhá vyrovnat se s následky nezdravého životního stylu. Když jsem kdysi poznamenal, že zakladatel homeopatie, ze které autopatie vychází, Samuel Hahnemann žádal od svých pacientů i změnu stravovacích návyků, odpověděl mi jeden z homeopatů, že to bychom v současné době nesměli jíst skoro nic.

 

Kdyby se onen muž připravil na působení autopatického preparátu rozumnou, třeba jen měsíční očistnou kúrou, změnil alespoň částečně své stravovací zvyky a pak opatrně začal s potencí C10, mohlo možná vše dopadnout jinak. Možná, předem to nikdo neví.

 

Dále si musíme uvědomit, že každý jsme jiný a každý žijeme v jiných podmínkách. A to co platí pro jednoho, nemusí platit pro druhého. Jsme lidé mentální úrovně a máme tendenci ke třídění a škatulkování. A tak dětem v souladu se zkušenostmi našich předchůdců doporučíme potence okolo 400C, ne moc nemocným dospělým 200C a starším a více nemocným lidem potence pod 100C. A autopatie zafunguje, u někoho skvěle, u jiného méně skvěle a u některých drsně. Jako u výše zmíněného muže.

 

Když si ovšem vezmete do ruky virgulku (kyvadlo) nebo použijete kineziologický test, vyjde vám zpravidla potence pod 100C a mnohdy i pod 50C. A u dětí i "pouhých" 10C. Stejně tak vychází nejroztodivnější periody opakování. Někdy 10C jednou týdně, jindy třeba 150C obden. Autopatie se jaksi vzpírá svázání do pravidel, respektuje individualitu. Ale i když postupujeme opatrně a s velmi nízkými potencemi, nemusí proces uzdravování proběhnout zcela v pohodě.

 

Vzpomínám si na jednu vlastní reakci během vylaďování se autopatií. V sedmé třídě ZDŠ jsem utrpěl po pádu na bruslích otřes mozku a asi týden po propuštění z nemocnice se mi mírně motala při prudších pohybech hlava. Po více než čtyřiceti  letech se mi toto motání připomnělo jako návratový symptom. Podobné pocity mají lidé s nízkým tlakem, jenže já  nízký tlak neměl. Netrvalo to týden, nýbrž týdnů šest. Ale co bych asi udělal, kdybych si nepamatoval na to motání z 13. let a kdybych už s autopatií neměl řadu zkušeností? Asi bych navštívil lékaře, absolvoval CT mozku, rentgen krční páteře a pravděpodobně by se nenašlo vůbec nic.

 

Další příklad: Asi tak šedesátiletá žena měla dlouhodobě (tj. řadu let) sedimentaci 50 - 60. Normál se pohybuje okolo deseti. Po deseti dnech autopatie s potencí 40C se sedimentace snížila na polovinu, což považovala téměř za zázrak. Jenže za měsíc se začal objevovat návratový symptom, zrychlený tep. Až 180 tepů za minutu. A samozřejmě tím s autopatií s největší pravděpodobností skončila. Nevím to jistě, nemám další zprávy.

 

Musíme si uvědomit, že autopatie je jen jednou složkou z mozaiky toho, co bychom měli či mohli udělat, abychom byli na tomto světě spokojenější a zdravější. Ty další složky můžeme shrnout do slovního spojení "zdravější životní styl". A prevence. My máme tendenci řešit problémy, až se vyskytnou, a nedělat nic pro to, aby se raději nevyskytly vůbec. A pak čekáme zázraky. Nejzvláštnější na tom je, že ony se občas stanou. Otázkou je, jak dlouho vydrží takto nastolený stav, když jej nepodpoříme minimálně změnou životosprávy. A nejlépe ještě něčím, co nám vyčistí staré předsudky a obtěžující programy v hlavě.

 

Jako příklad takřka zázraku uvedu pětačtyřicátnici, která si kromě takových běžných problémů tohoto věku, jako je citlivé zažívání či občasné pobolívání kloubů, stěžovala na neustálou únavu a celkové rozladění. Zašli jsme spolu k přírodnímu prameni a vyrobili potenci jen 40C. Po týdnu píše: "Vede se mi dobře. První tři dny byla slabá reakce, trochu mne bolela hlava i za očima, další den ledvina a holenní kost a pak už nic a je mi fajn. Náladu mám skvělou." Po půl roce uvádí, že ačkoli byla u pramene pouze jednou, událo se mnoho změn ve všech směrech. "Mám velký nárůst energie, jak pro život, tak pro změny. Úspěšně se mi daří všechno staré měnit a pouštět pryč."

 

A jeden takový normální případ: Žena 30 let – kromě pobolívání zad a občasných močových potíží se u ní již po několik let vyskytovaly migrény trvající někdy i více dnů, které ji zcela vyřazovaly z běžného provozu. Virgulkou vyšlo pravidelné podávání po týdnu až dvou. Začala potencí 40C a postupně zvyšovala. Po prvním podání píše: "Tak to mám za sebou, po aplikaci autopatického preparátu jsem pocítila krátkou extázi". Po dvou týdnech upřesňuje: "Již dva týdny nemám migrénu, jen jednou týdně mne pobolívala hlava, jsem šťastná." A po půl roce uvádí: "Migrénu mívám asi tak jednou měsíčně a brzy přejde, je to výrazná redukce, jsem spokojená. Ledviny, močové cesty i páteř jsou také v pořádku a tak peču na Vánoce jako zběsilá."

 

Mým nejstarším případem jsem samozřejmě já. Ale i případů, které se mi podařilo sledovat alespoň půl roku, je málo. Bude to asi tím, že nemám poradnu, pracovní dobu a podobně. A tak za mnou nechodí lidé s vážnějšími problémy, ale lidé s víceméně běžnými problémy a rozladěními. Řada lidí za mnou přijde jen jednou, nechá si ukázat postup autopatie "kalíškováním" a zpravidla si ještě z naší vody udělá svůj první autopatický preparát. A o většině z nich pak nemám žádné zprávy. Buď se to hodně povedlo a k vyladění stačila pouze jedna aplikace, nebo se to z nějakých důvodů nepovedlo. I to se stává. Na druhé straně odpovídám na spousty dotazů maily. A i to jsou střípky do mozaiky přesvědčující mne, že autopatie funguje.

 

Občas mi přijde mailem prosba, zda bych někomu neurčil na dálku vhodnou potenci autopatického preparátu a interval podávání. Lidé mi podstrkují fantastickou schopnost naladit se na kohokoli, kdykoliv, kdekoli a ještě k tomu uhodnout jejich přání. Když je požádám, aby mi mailem poslali fotografii nebo napsali něco více o sobě, podivují se "a na co?"

 

Jindy nechápou, proč chci vědět, co vlastně chtějí řešit. "Na co to potřebujete vědět? Mně stačí potence a jak často ji mám užívat." Zkušenost však ukazuje, že je dobré při tomto stanovování zohlednit to, co ten konkrétní člověk vlastně chce. A když je zadání zlepšit náladu, vyjdou poněkud jiné parametry, než při zadání zlobí mne klouby.

 

Další příklady tvrzení, že autopatie nefunguje: "Tak jsem kalíškoval poctivě jednou týdně po celý podzim a nic se nezměnilo. Akorát jsem v zimě neměl rýmu a na jaře mi břízy skoro nevadily." Nebo: "Moc to nefunguje, zažívací problémy mi sice zmizely za tři dny, ale hemeroidy zlobí stále".

 

Ještě z jiného soudku: "Bohužel mne koleno bolí pořád." "A co vaše pokašlávání a časté rýmy?" "To jsem nikdy neměla!" "Ale já to tu mám od posledně poznamenané." Většina z nás je zcela zaujatá svým hlavním problémem. A když se začnou lepšit jiné parametry našeho zdraví, často si toho ani nevšimneme. A když některé méně obtěžující problémy zmizí, za krátký čas si na ně ani nevzpomeneme. Jenže organismu nelze nějak jednoduše předepsat, kdy a v jakém pořadí má pracovat na svém zdraví. Často se stává, že ty největší a nejdéle trvající potíže mizí naposledy. Nebo se jen zlepší, protože organismus byl již v takovém stavu, že návrat ke zdraví již není možný.

 

Někdy mám pocit, že když člověk zajde za profesionálním poradcem a zaplatí 600 Kč za konzultaci, dalších 600 Kč za autopatickou lahvičku a k tomu 350 Kč za hořáček, tak pracuje svědomitěji a svědomitěji si všímá změn, které se mu dějí. Sleduje, jak se mu vyplatila ta investice. Patnáct set přece není tak málo. A když mu poradíte mailem zadarmo, tak to nějak není ono. Přestože mu píšete prakticky totéž, jako říká ten poradce.

 

 

Ale jsou výjimky, existuje řada pilných, vytrvalých, nápaditých a všímavých lidí. U nich stojí výsledky dosažené jednoduchými prostředky za to. Ale jen někteří z nich to dovedou dát na papír ve čtivé a poučné formě.

 

Příkladem budiž následující povídání od pětatřicetileté ženy, se kterou jsem si zpočátku vyměnil pouze pár mailů. A to stačilo, aby se k sobě a svému zdraví postavila tvůrčím způsobem:

 

Jako téměř každého z nás, tak i mne v mém pětatřicetiletém životě už potkala nejedna zdravotní obtíž. Chronický, ale bezbolestný ekzém na pažích, chronický zánět spojivek, pak příležitostné migrény. Nakonec jsem se ale po porodu své dcery propracovala k silným bolestem zad, které mi prakticky znemožňovaly běžnou péči o dítě, o údržbě domácnosti ani nemluvě. Často jsem se v nocích beze spánku strnule snažila popadnout dech a nabrat odvahu k jakékoliv změně polohy, protože každý pohyb jakoby mě bolestí varoval před vážnějším poškozením páteře. Nutno říci, že počátek mých potíží asi vězí v úrazu kolene, který jsem prodělala v sedmnácti letech, a po němž se mi pravděpodobně trvale, i když pro mě samotnou nepozorovatelně, změnilo držení těla a ve snaze šetřit kolenní kloub jsem patologii přenášela stále výš, až k bederní páteři. Před zesílením zátěže péčí o miminko mě ale záda bolela jen občas, a když bylo nejhůř, pomohl Ibuprofen a kostivalová Alpa.

 

Bolesti po narození malé byly silné, ale nechtěla jsem kvůli kojení dcery užívat jakékoliv léky, analgetika ani myorelaxancia. Utrápená bolestmi a nevyspáním jsem se dozvěděla o metodě zvané autopatie, která harmonizuje tělo „pouhým“ potencováním vlastního tělesného materiálu, dechu nebo sliny, a jaksi jsem okamžitě věděla, že to by mohlo „být ono“.

 

Začala jsem velmi opatrně, už po C6 ze sliny jsem cítila velký příliv energie, vzrušení a chuť se do něčeho pustit, a to trvalo přibližně dva dny. Po čtyřech dnech přišlo prudké zhoršení bolestí pravé kyčle, kterou jsem asi 2-3 krát poznala i dříve. Bolest trvala asi 30 hodin a po podání C40 ze sliny sama rychle odplynula. Nevím, zda to bylo homeopatické zhoršení, nebo by se takto stav ze setrvačnosti vyvíjel léčba neléčba. Postupně jsem během pěti měsíců přes potence C40 navyšovala na C120, kterou jsem užila opakovaně asi 3x po týdnu, a nakonec na C240 a C360 jednorázově. Začínala jsem nevařenou slinou, od C120 pokračovala vařeným dechem a nyní pracuji opět s nevařenou slinou.

 

Postupně se začal měnit i stav páteře. Dříve mě záda bolela nejvíce po ránu a trvalo nějaký čas, než jsem je rozhýbala. Později jsem mohla už večer ulehnout s „namoženým hřbetem“ a ráno jsem vstávala výrazně odpočinutá a svěží. Noci přestaly být noční můrou, pootočení v posteli mě už nebudilo bolestí. Už asi po dvou měsících jsem si musela říct, že i kdyby se stav takto zakonzervoval, mohu být spokojená, protože jsem mohla dělat běžné věci, a že mě večer „jen namoženě bolí záda“, jsem byla ochotná překousnout. Zesláblé svaly zad, které jsem kvůli bolestem preventivně šetřila, se postupně přirozeně posílily a dnes mohu říci, že i po celodenní práci na rozlehlé zahradě zahrnující sekání trávy a rytí necítím záda ani večer ani ráno. Po pěti měsících snažení si již můžu malou pochovat v náručí, když chci já, a ne když záda dovolí. Jako bonus se mi hned od počátku vylepšily sny a cítím se mnohem víc v pohodě. Dějí se mi krásné „náhody“ a od věcí, které nemohu změnit, si držím bez námahy odstup. Pokračuji autopatií z prány a duševní zklidnění se prohlubuje. Myslím, že ještě nejsem zdaleka na konci cesty.

 

A samozřejmě se můžeme ptát: Jak je možné, že se pětatřicetiletá žena přes všechny výdobytky moderní medicíny dostala do takovéhoto stavu? Kde je prevence? Kde je osvěta ze strany našich lékařů? Těžko se hledá odpověď.

 

 

Pro úplnost ještě uvedu, že máme několik povzbudivých případů s uzdravením zvířat. Zde používáme sliny nízké potence zpravidla do 40C. Zpočátku vaříme, ukončíme podáním bez vaření.

 

Se škůdci a chorobami rostlin nejsou výsledky jednoznačné, někdy se zadařilo, jindy ne. Některé rostliny se podařilo zbavit škůdců, jiné ne. Někteří škůdci se odstěhovali (slimáci), u jiných autopatie jen omezila stupeň napadení (mandelinky). Zdá se, že když je škůdců málo, autopatie zabere, pokud je invaze silná jako u mandelinek, tak bude nutno sáhnout po jiných metodách.

 

Na vině může být také nesnadné dodržení informační hygieny od přípravy AP až po postřik stromku či záhonku. Doporučuji používatt roušku nebo šátek přes ústa i nos. List napadený škůdcem nebo škůdce samotného (brouka, slimáka) podrtíme a povaříme. Používáme nízké potence. Výsledný autopatický preparát nalijeme do informačně čisté (tj. nové) PET lahve s vodou,  pečlivě asi minutu protřepáváme. Pak do lahve propíchneme dírku a rostliny pokropíme. Ukazuje se, že není třeba použít jemného postřiku všech částí, jako je to běžné u chemických postřiků. Nakonec člověka také neomýváme AP, ale aplikujeme jej jen na čelo.

 

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že autopatie je také vynikající preventivní metodou. Doporučuji všem "zdravým" či těm, kteří ještě nemají větší potíže, ale již cítí, že to "už není tak nějak ono", aby si zaexperimentovali s nízkými potencemi. Obrovské pole působnosti je tu zejména u dětí a u mladých žen chystajících se otěhotnět.

 

Fyzický i psychický tlak naší civilizace na každého z nás je ovšem tak velký, že ani při svědomitém a pravidelném preventivním podávání autopatických preparátů není zaručeno, že si zdraví do smrti udržíme. A každopádně je vhodné autopatii doplnit ji ještě nějakou metodou pracující na odlišných principech.

 

 

 

 

Návštěvní kniha

zpět