Rozhovor s Jean S. Bolenovou


    Mají skutečně bohové pantheistických kultur starověku vliv na životy lidí 20. století? Co na to říká Dr. Jean Shinoda Bolenová, která učí psychiatrii na Kalifornské lékařské fakultě a pracuje v Jungově institutu v San Francisku:

    Tato žena tvrdí, že ano. A dodává, že porozumění těmto vnitřním modelům a jejich vzájemným vztahům nabízí zklidnění a zpravdivění života. Že nás zbaví takového dělení, jako je mužské - ženské, matka - milenka, kariéristka - hospodyně. Dále říká, že porozumění archetypům může být klíčem k sebepoznání.

    Následující text není doslovný překlad jednoho rozhovoru, ale je složen z otázek a odpovědí, které se mi podařilo získat v průběhu několika let. Vynechal jsem ty vysvětlující pasáže, které by měly být po přečtení předchozích textů na těchto stránkách čtenáři již takřka samozřejmé. Paní doktorka je poněkud feministického ladění, což se odráží i v jejích rozhovorech. Tyto pasáže jsem vynechal též.


    Většinou se má za to, že každý z nás funguje v rámci jednoho typu chování. Ale ukazuje se, že jsme složení z částí, které v nás fungují současně. Buď spolupracují, anebo jsou v konfliktu. Jsme většinou „složení“ lidé.

    Jak to, že v nás operují tak staré mýtické obrazy? Je to úžasné, že mýty žijí tak dlouho. Tyto obrazy jsou staré takřka 3000 let a stále jsme jimi fascinováni.

    Jsou to mocné příběhy. Něco jako kolektivní sny. Nemusíme jim rozumět. A pohnou s námi. Protože něco podobného je i v nás.

     Bohové různých kultur jsou si podobní. Je vládce bohů, bůh války atd. Jsou to obrazy duševních hnutí. Neboli archetypy. Vrozené modely evokované kulturou a výchovou. A mění se podle toho, jakým vnějším vlivům jsme vystaveni.

     Uveďte prosím nějaký konkrétní případ.

    Různá božstva disponují různými silami a tyto síly se projevují skrze lidi. Žena může myslet strategicky jako bohyně Athéna nebo se oddat bytí jako bohyně Afrodíté.

     Nebo se žena může chovat jako žárlivá bohyně Héra. Ne všechny ženy se chovají jako tato bohyně manželství. Ale jestliže je v ženě silná Héra a nemá partnera, cítí prázdnotu ve svém životě. A nezáleží příliš na kvalitě ostatních jeho částí. Protože bytí s partnerem je pro ni hluboce významné. Tato žena má však schopnost navázat vztah za všech okolností a tento vztah ji naplňuje.

     Jestliže má však tato žena, podobně jako tato bohyně, za partnera flirtujícího vládce bohů Dia, pak je čas od času zraněná a žárlivá. A bude se mstít. Někdy tato žena cítí, že se nechová jako ona sama. Ta žárlivost je pro ni zátěž. Je to jako by byla čímsi ovládána. To archetyp Héry posedl tu ženu. Není to o tom, že stála tváří v tvář určité situaci. Jiná žena tuto situaci zvládne beze scén a utrpení.

    Žena, která nemá tak silnou Héru, to takto necítí. Neovládá ji žárlivost, ani necítí prázdnotu, pokud nemá partnera. Ale na druhé straně nevnímá zase tu hloubku soubytí.

    A jak je to u dětí?

    Tyto modely jsou často rozpoznatelné již v mládí. Moje malá vnučka je schopna se soustředit na cokoliv, co ji těší. Sama, vůbec ne proto, že by to po ní někdo chtěl. To je typické pro bohyně, které staří Řekové nazvali panenskými. Soustředí se na cíl jako Artemis, bohyně lovu. Soustředí se na dosahování cíle. To je její přirozenost. To mnohé ženy nikdy nedokáží.

    Mluvíte o panenských bohyních. Co je to za členění?

    Dělím bohyně na panenské, zranitelné a alchymické. U zranitelných bohyň je důležitý vztah. Jsou na něj orientovány. Například matka - dítě, manžel - manželka. Vztah dává jejich životu smysl. Jsou však zranitelné, protože ten druhý je může opustit. A pak se těžce zbavují smutku. Nebo mohou cítit prázdnotu, když nemají vztah.

     Říkáte, že archetypy jsou síly spojené s božstvy starověkých kultur působící v jádru naší bytosti. Která část naší bytosti ale dělá volby a rozhodnutí za nás samotné?

    Každý člověk je tvůrce své volby.

    My tedy nejsme těmito bohy a bohyněmi?

    Ne. Jestliže si však neuvědomujeme síly, které působí v naší duši, a zdráháme se dělat vlastní rozhodnutí, pak můžeme opakovat model, který přináší silné božstvo. A pak se často budeme dostávat do podobných situací. Jestliže mladá žena dovolí, aby se ztotožnila s Hérou, bude potkávat stále podobné muže. A půjde jí pouze o to, aby se vdala. Bohyně bude chtít být vyslyšena. Bez ohledu na to, jaký ten muž bude. Zda jí bude schopen být věrný a milovat ji. A tak se vrhá do života plného bolesti a žárlivosti. Čím více o tomto žena ví, tím je to pro ni lepší.

    Může zvládat mnohé činnosti, ale pokud tyto činnosti neodpovídají jejímu vnitřnímu archetypu, nevnímá je jako posvátné. Tradiční manželství je posvátné pro ženu se silným archetypem Héry. Jestliže je jí partner věrný, cítí vnitřní naplnění.

    Žena, která žije podle modelu bohyně Artemis, což je panenská bohyně, prožívá manželství více jako uvěznění, než jako naplnění. Žena s výraznou Persefonou vnímá manželství jako únos.

    Ale to je kruté.

    Archetypy se dožadují naplnění skrze JÁ. Pokud se to daří, je to hluboké. Zranitelné bohyně požadují, aby se žena skutečně odevzdala jiným lidem. Ony také způsobují, aby trpěla a tím rostla. A to vede ke hloubkám ve vztahu. Je lepší, když si žena dovolí být zranitelná, než to popřít nebo s tím zápasit. V tom nalezne svou sílu.

    A to v nás působí celý život jeden archetyp?

    Ne. A v různých obdobích života jsou různé archetypy různě silné. Například mladistvá dívka, to je potřeštěná Artemis, která jezdí na koni a táboří v divočině, nebo Afrodíté poblázňující hochy. Anebo má vědecké myšlení a hraje šachy jako Athéna nebo rozjímá jako Hestia. Pak dozraje a bude se chtít vdát a Héra dostane šanci. Nebo bude mít dítě a tím evokuje (vyvolá) Démétér. Když není Démétér evokována, je to smutné. Pak je to jen biologická matka. Bez hlubokého vztahu k dítěti.

    Může být v ženách současně i více archetypů?

    Ano. Každý máme možnost ztělesnit několik archetypů. ... Největší vliv v ženské duši mají bohyně, ale u většiny žen nalézáme alespoň jeden silnější mužský archetyp. … Znalost mužských archetypů je pro ženy velmi užitečná. Pomůže jí porozumět jejímu synům, manželovi, otci, milenci, přátelům. A podobně se mohou muži naučit porozumět ženám.

    Takže každá matka má v sobě silnou Démétér?

    Ne. Žena se může stát biologickou matkou aniž by se dotkla archetypální úrovně mateřství. Ale pak cítí, že v jejím životě cosi neklape. Že je o něco ochuzena, ... cítí nenaplnění, i její děti to pociťují, a tato žena se cítí vina, že něco zanedbala.

    Jestliže se však dostaví touha mít dítě v 15 letech, musí si žena říci, ještě ne!! Žena, u které je silný mateřský archetyp, velmi snadno otěhotní. I v nevhodný čas. A pak se musí opět rozhodovat. Dítě nebo potrat. Je to pro ni strašný zápas. V případě potratu může upadnout i do depresí. Ale poslední volbu má vždy JÁ. V určitých fázích života si musíme umět říci, teď ne.

    Když žena Démétér nemůže otěhotnět, je to pro ni také hrozné. Jiná žena s jiným aktivním archetypem to takto nepociťuje.

    A co temné stránky bohyň?

    Bohyně mají vždy obě stránky. Héra nemůže být redukována pouze na zlou a žárlivou ženu, kterou ovšem často je. Je to silný a mocný aspekt ženství. Bývá však ponižována a znásilňována. Pak je vzteklá. Nebo Démétér, to je oplývající, dávající a vyživující matka. Nemá-li vlastní děti, vyživuje každého. Ale jestliže tato žena jen pracuje pro druhé a oni nevidí, že i ona potřebuje občas pomoci, vyhoří. A přestane pečovat. Milující a dávající žena nechá celý svět zemřít. A vstoupí do záporného aspektu bohyně. Spadne do depresí. A takových žen je v naší společnosti hodně.

    Freud jednou napsal, že přes všechny své výzkumy psychologie lidí nikdy nebyl schopen říct, co vlastně ženy  potřebují. A vaše psychologie božských archetypů odpovídá na tuto otázku. Archetypy bohyní představují různé oblasti ženských potřeb.

    Ano. A potřeby se liší od ženy k ženě. A s časem se mění. ... Jestliže máme určitý archetyp v sobě, cítíme hlubokou potřebu něčeho. Byť máme velmi aktivní vnější život. Jedna žena to pojmenovala jako prázdnotu ve svém středu.

    Kromě pantheonu řeckých bohů a bohyní neexistuje nějaký jiný archetyp.?

     Do jisté míry se všechny bohyně vynořily z jedné velké Bohyně Matky. Ona byla vším. Pak s příchodem patriarchátu se z Velké Bohyně odštěpila řada bohyň. A já to vidím tak, že je nyní třeba tyto jednotlivé části Velké Bohyně v duši znovu sloučit, integrovat.

    Když jsem psala knihu o řeckých bozích, scházel mi tam archetyp soucitu. Ale ta vlastnost se vyvíjela v lidech těch časů. A archetyp vytvořený nad řeckými bohy je křesťanský archetyp Ježíše Krista.

    Chcete tím říct, že kdyby se doplnil Ježíš Kristus do pantheonu řeckých bohů, představoval by pantheon úplný výčet mužských kvalit? Nebo tam ještě něco chybí.

    Řečtí bohové a bohyně jsou výtvorem patriarchátu a byli ovládáni nepříliš otcovským otcem. Archetyp dobrého otce tam není vyjádřen správně. … Pozitivní otcovská síla zahrnuje i slitování a citlivost. … Nejen být dominující a sekýrovat.

    Stále mluvíme o ženách. A co mužské archetypy?

    Archetypy bohů rozděluji do dvou skupin. Na otcovské a synovské. Ačkoli je možné nalézt v jednom muži takřka všechny bohy, je mojí zkušeností, že některé muže jeden nebo dva bohové přímo ovládají. Například nahoře je Apollón a pod povrchem je jakoby základnější Hermés.

    A jak se toto vše srovnává s tím, že žijeme určitým způsobem života, ve kterém, dalo by se říci, hrajeme určitou roli?

    Dívám se na tyto archetypy jako na protějšek vnějšího světa stereotypů. My jsme v zajetí stereotypů a upadáme do nich. Archetypy působí bez ohledu na to, jak je pojmenujeme, a bez ohledu na to, zda o nich víme či ne. A naše malé příběhy jsou součástí velkých příběhů lidstva. Každý ve svém životě prožívá mýtické role. Ale ne bohové, nýbrž my jsme hlavními hrdiny v našem životním příběhu. Jsme někde ve středu. Archetypy jednají uvnitř a stereotypy vně. A nejsme-li si vědomi těchto sil jednajících v nás, máme tendenci se do nich propadnout. Můžeme být hrdiny i oběťmi, můžeme jednat nebo trpět. A můžeme také dělat taková rozhodnutí, která zohledňují situaci v naší duši. 

    Lidé si nejsou vědomi ani mocných vlivů kulturních stereotypů. Stejně tak si nemusí být vědomi mocných sil, které je ovlivňují zevnitř v tom, co dělají a jak co cítí. A které jsou zodpovědné za rozdíly mezi lidmi. Pro ženy je důležité najít svou vládnoucí bohyni. Zdali je to samostatná Artemis, chladná Athéna, vyživující Démétér či tvořivá Afrodíté. A rozhodnout se, kterou z nich budou podporovat. Jak využijí jejich síly, aby se staly lepšími „hrdinkami“ ve svém vlastním životním příběhu.

    Můžeme si to tedy představit tak, že bohové a bohyně jsou zdroje v nás samotných, které můžeme vzývat? Jak je vyvolat, když potřebujeme?

    Tak jako je vzývali staří Řekové. Ale mysleli, že jsou vně na Olympu. To ne, toto je cesta dovnitř.

    Bohyně, které málo rozumíme, je Hestia, bohyně rodinného krbu, ta která uklízí dům, dává ven květiny, vytváří krásný a uspořádaný domov. A také takovou má duši. Je to rozjímavá bytost. Potřebuje chvíle samoty. Tím ji žena vyvolává. A tím pomůže dát své duši řád. ... Dříve mohla vstoupit do řádu. Ale naše současná společnost se na to dívá, jako by s vámi nebylo něco v pořádku, když jste samotná.

    Ale jestliže bohové a bohyně starého Řecka stále žijí, jistě jejich příběhy neskončily  s Homérem. Ale nejsme to my, kdo vytváří nové bohy a bohyně? S novými silami, které nás směrují do budoucnosti?

    Ano, myslím si, že se vyvíjí. Rupert Sheldrake, který vytvořil teorii morfogenetických polí, předpokládá, že když se u jistého počtu lidských bytostí změní jejich modely jednání, jsou tyto změny pro další lidi snadnější. Popisuje mechanismus, kterým se archetyp může měnit. A tak se dotváří Artemis, Athéna a další, ale žijí stále.

    Co říci závěrem?

    Mýty se zrcadlí v nás. A jestliže s námi tyto obrazy a metafory pohnou, pak to vše k něčemu bylo. Lze si uvědomit, že jsme převzali model chování určitého božstva. Lze takto získat neocenitelné uvědomění si, kým vlastně jsme.

Webové stránky Dr. Bolenové