Odpovědi na časté otázky

Porozumění těmto otázkám předpokládá v řadě případů předchozí přečtení si příslušných kapitol.

Poslední aktualizace 14.6.2008


     Četba těchto stránek se mi zdá příliš náročná na znalosti z antické historie. Ne každý z nás absolvoval gymnázium.

     Podíval jsem se do učebnice dějepisu pro šestý ročník základní školy. O starověkém Řecku je tam 33 stran učebního textu a obrázků a v pracovním sešitu dalších 22 stran úkolů a vůbec ne primitivních doplňovaček a tajenek. Žáci se zde seznámí kromě historie, architektury a zvyklostí i s několika mytologickými postavami, jako jsou např. Mínós, Ariadné, Théseus, Daidalos, Ikaros a Odysseus. U třinácti bohů a bohyň jsou zde uvedeny nejen jejich funkce, ale i poznávací znaky (atributy). Jen Dionýsos je poněkud odbyt a na Persefónu zapomněli. 

    Tyto stránky se vůbec neodvažují předpokládat u čtenářů tak hluboké znalosti a vědomosti, jaké se vyžadují po žácích 6. ročníku ZŠ. Předpokládají však určité životní zkušenosti, takže pro čtyřicátníky budou pochopitelnější než pro dvacetileté.

    Píšeš, že tyto stránky nemají s oficiální mytologií ani psychologií mnoho společného. Jak to?

     Protože vývody, o kterých zde píši, nebyly získány vědeckými metodami. Ale když půjdeme třeba do lesa a budeme poznávat jeho tajná zákoutí a krásu i krutost života v něm, nemusíme se na něj dívat očima lesního inženýra ani geologa či biologa. Náš pohled bude sice nevědecký, nebudeme znát mnohé odborné termíny ani v současnosti platné teorie, ale to vůbec neznamená, že o tom lese a o životě v něm nebudeme nic vědět. A že se v něm nebudeme moci dobře orientovat.

     Ale Jung vidí některé věci jinak, než je popisuješ zde.

    Každý jsme jiný a každý vidíme skutečnost skrze brýle vlastní podmíněnosti. Významný švýcarský psychiatr a psychoanalytik Carl Gustav Jung byl beze sporu velmi moudrým mužem i významným vědcem, který v této oblasti vykonal neuvěřitelně velký kus práce. Je pro mne velmi inspirující. Ale to samo o sobě ještě neznamená, že se mu musím vždy přizpůsobit a že nemohu některé věci vidět jinak.

     Co je to kolektivní nevědomí?

    Zjednodušeně řečeno, je to část psychiky společná všem lidem. Společné duševní bohatství, které si však za běžných okolností neuvědomujeme. Právě zde žijí archetypy. Carl Gustav Jung, který je autorem tohoto pojmu, dodává:

    "Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. ... Za svou existenci nevděčí osobní zkušenosti a není proto osobním ziskem.".

     Nikde zde nepíšeš o stínu.

    Stín je z mého pohledu převážně osobní záležitost, archetypy kolektivní.

    Pokud tento systém vycházející z antických tradic dobře odráží poměry v lidské psychice, jak to, že je naprosto neznámý?

    Je to zřejmě tím, že přijetí těchto nevědeckých a hlavně nekřesťanských idejí má za následek ještě jednu věc: Sesazení modly současné společnosti - svobodné vůle - z trůnu. A přiznat si, že nejsme zcela pány ve vlastním domě, to vyžaduje notnou dávku odvahy. A Carl Gustav Jung doplňuje:

    "Bohové Hellady a Říma zahynuli na stejnou nemoc jako naše křesťanské symboly. Tehdy jako nyní lidé zjistili, že si o nich už nic nemyslí."

    Celý život se zajímám o mytologii, ale takové blbosti jsem ještě nečetl. Znovu opakuji: Mýty odráží historické události, společenské podmínky a planetární i vegetační cykly. Nemají nic společného s psychologií ani s typologií!

    "Moderní myšlení interpretuje mytologii jako primitivní a nemotornou snahu vysvětlit přírodní svět (Frazer) nebo jako poetickou fantazii předhistorických dob, kterou následné generace už mylně interpretují (Muller) nebo jako souhrn alegorických instrukcí, které mají tvarovat individuum v jeho skupině (Durgheim) nebo jako skupinový sen plný archetypálních potřeb vyvstávajících z hlubin lidské psychiky (Jung) nebo jako tradičního nositele nejhlubších metafyzických vhledů člověka (Coomaraswami) nebo jako zjevení Boha svým dětem (církev). Mytologie je přitom tím vším současně. Různé názory jsou podmíněny různými úhly pohledu."

    Tolik mytolog Josiph Campbell. Nemám však v úmyslu Tě přesvědčovat. Pokud nechceš vystoupit z vyjetých kolejí a zkusit se na věc podívat z dalšího úhlu, jeď si v nich dále. Pokud však něco odmítáš, nikterak to neznamená, že to neexistuje nebo že to nelze. A jak jsem již naznačil: Odmítnutí gravitačního zákona nikoho neuchrání před rozbitím nosu, když spadne. 

    Je nutno k pochopení tohoto tématu se zajímat i o historii starověku?

    "To, co se v nás vynořuje ve snech a fantaziích, bylo kdysi buď vědomým zvykem nebo obecnou vírou. Ale to, co bylo kdysi natolik silné, že to formovalo duchovní život vysoce vyspělých lidí, nezmizí beze stop z lidské duše za několik generací."

    Tolik slova psychiatra Carla Gustava Junga. Z nich vyplývá, že nemusíš znát historii starověku jako takovou, ale měla bys vědět něco málo o starověkém náboženství a společenských zvyklostech.


    To, že jsou bohové a bohyně zosobněním principů projevujících se v naší duši, je absolutní nesmysl. Jsou přece výtvorem fantazie primitivních lidí, kteří si potřebovali nějak vysvětlit přírodní jevy i společenské problémy. Takové hlouposti nemá cenu číst dál! 

    Ze svého pohledu máš pravdu, ale jsou možné i jiné pohledy. Zde je pár slov zástupců jiného pohledu - znalce mýtů Josipha Campbella, psychiatra Carla Gustava Junga a našeho Rudolfa Starého:

    "Různé pohlaví, věk, povolání nejsou podstatnou složkou našeho charakteru, ale pouhými kostýmy, jež si oblékáme pro svůj pobyt na jevišti tohoto světa. Obraz člověka uvnitř nelze zastřít žádným oděvem. Považujeme se za Američany, děti dvacátého století, příslušníky západní civilizace a křesťany. Jsme počestní nebo hříšní. Přesto tyto kategorie nevypovídají o tom .. , co je v našem jádru." 

    "Kromě našeho okamžitého, běžného vědomí, které je veskrze osobní .. , existuje i druhý, psychický systém kolektivní, universální a neosobní podstaty, který je společný nám všem. Toto kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, ale je zděděno. Obsahuje předexistenční formy, archetypy."    

    "Řecká mytologie je dokonalým příkladem ucelené, názorné a do všech podrobností vypracované a navíc esteticky neobyčejně působivé soustavy psychických dominant kolektivního nevědomí. ... K postavách řeckého Olympu - Héře, Afrodítě, Hermovi atd., které se pokládají pouze za výtvor bohaté fantazie antických Řeků, musíme podle Jungových slov změnit svůj racionalistický kauzální přístup, a místo toho, abychom odvozovali tyto postavy ze svého psychického stavu, musíme odvozovat svůj psychický stav z těchto postav."

    A o antických božských archetypech jsou tyto stránky. Pojednávají o jejich povahových vlastnostech, vztazích i o jejich působení na naši duši. 

    Nezdá se Ti, že chceš jiným způsobem popisovat to, co již vymysleli, objevili a popsali jiní? Nebylo by lepší nemarnit takto čas, vyhledat a prostudovat si příslušná díla?

    Nejde mi o studium a čtení, ale o dobrodružství objevování. Známá moudrost nám připomíná, že teorie je šedá (byť potřebná), ale praxe je strom zelený. Na jedné straně jsou informace, na druhé straně vlastní objevy a zážitky.

    A také mi jde o vlastní rozvoj. A ke zmoudření se ani nepročteš ani neprokecáš. Samotné teoretické znalosti ani technické dovednosti ke zmoudření nevedou. To spíše praktické zkušenosti, životní průšvihy a vědomý návrat k vlastním kořenům. A o poznávání kořenů a vlastní duše jsou i tyto stránky. V tomto případě totiž nejde o teoretickou typologii ani o další způsob škatulkování lidí. Jde, jak jsem již uvedl, o docela praktickou disciplínu, která může zlepšit prožívání života mnohých lidí.


    Čím je dáno, že se u různých lidí vyskytují různé formy téhož archetypu?

    To, který archetyp nebo která forma archetypu je přítomna v naší duši, záleží na našem rodokmenu, na tom, jaké jsme měli dětství, jaké archetypy byly na výsluní v duších rodičů, jak se k nám chovala matka, na tom, zda byl v rodině přítomen otec a jaký jsme s ním měli vztah, dále na okolí, na tlaku "vnějšího" světa i na tom, kam v současném životě směřujeme.

    Co to znamená, že Poseidón je vládcem rosy?

    Ezoterní moudrost říká, že voda symbolizuje emoce a city. Když Poseidón rozbouří moře svých emocí, je lépe se mu klidit z cesty. Pokud však dodává emoce po kapkách rosy, činí život šťavnatějším.

    Četl jsem, že mužské archetypy jsou král, bojovník, milovník a mág neboli mudrc?

    To je v pořádku, ale tyto archetypy se formovaly až ve středověku. Jsou popsány především v tzv. Artušovských legendách. Popisují jiné a to vyšší patro naší duše než božské archetypy. Podobně popisují silová zvířata nižší instinktivní patro naší duše. Chceš-li být velmi důkladný, zabývej se všemi patry své duše. Na výhodu práce s božskými archetypy poukazují jungiáni, když říkají, že božské archetypy stojí nohama v instinktech a hlavu mají v duchu. 

    Pokud vím, tak řecký bůh Hermés byl bohem stád, zlodějů, posel bohů a průvodce duší do podsvětní říše. A tady se dozvídám, že byl současně bohem magie, což je záměna s egyptským Hermem Trismegistem, což je někdo úplně jiný. Jak si mám vysvětlit tuto neznalost?  

     Není to neznalost. Staří Řekové zachytili určitou fázi vývoje archetypů. Ale archetypy se dále vyvíjely a řecký Hermés byl později ztotožněn s egyptským Hermem Trismegistem. Mytolog Joseph Campbell o tom říká:

    "V helénistické době došlo ke splynutí boha Herma a Thovta, jež vyústilo v postavu Herma Trismegista („Hermés třikrát velký - mocný“), který byl považován za patrona a učení všech umění a zejména alchymie. … Hermés byl patronem dávných iniciačních mystérií a vyjadřoval božskou moudrost sestoupivší na zem, …"

    Náš systém se musel přizpůsobit vývoji archetypů od homérských dob až do současnosti. A tak bereme Herma Trismegista jako nejušlechtilejší stádium archetypu Herma. Podobně je spojena Persefóné, Ariadné a římská Libera. A Árés má v našem systému i rysy římského Marta a také artušovských rytířů.

    Píšeš, že Zeus dal své hájemství i Kronovi, ovšem v mýtech nic takového není.

    K tomu došlo až v době Říma, kdy byl Kronos ztotožněn se staroitalským Saturnem. Době, kdy panoval se dokonce někdy říká "zlatý věk". A od těch má v naší duši místo i Kronos - Saturnus

    Žena, které vládne Artemis, je tedy věčnou pannou?

    Tou věčnou pannou je bohyně Artemis. Žena, jíž je tato bohyně nevědomým vzorem, nemusí být pannou ve fyzickém slova smyslu, ale je panenská v tom smyslu, že není závislá na mužích.

    Uvádíš, že příjemné pocity matkám dává bohyně Demétér. A co hormonální změny v ženském těle?

    Archetypy jsou samozřejmě spojeny i s endokrinním systémem a také není máma jako máma. Mnohé ženy berou mateřství jako nutnost, jiné jako povinnost, další je zvládají bez problémů a některé dokonce děti odkládají. Ale je-li v ženské duši přítomna Demétér a současně má malé děti, stává se mateřství pro tu ženy tím nejúžasnějším posláním a smyslem života.

    A tyto archetypy se vyskytují na celém světě?

    To ne, antické archetypy se vyskytují pouze v "našem" kulturním prostředí. Domnívám se, že v indické oblasti bychom našli v duších lidí Šivu, Višnua, Lakšmí, Sarasvatí, Ganéšu, Rádhu, Kršnu a další božstva. Ale neměl jsem možnost si to ověřit.


    Píšeš, že uvedené archetypální portréty zjednodušené. Proč?

    Je to kvůli přehlednosti a pochopitelnosti pro ty, kteří se s takovým schématem setkávají poprvé v životě. V každé z těchto duší je o několik archetypů více.

    Proč je JÁ ve schématu orámováno modrým písmenem U ?

    První význam je tento: U vyznačuje "rozhled", který má JÁ ve vlastní duši. Dopředu docela dobrý, a archetypy, které jsou tam, je schopno si uvědomit. Do stran má rozhled omezený a o archetypech, které jsou zde, zpravidla už neví. A nejomezenější je pohled dozadu. Druhý význam zde neprozradím, ten pochopíš, až si budeš dělat vlastní archetypální portrét.

    Proč zde znázorňujeme duši jako čtverec?

    Duše samozřejmě není čtvercová, čtverec zde nic nesymbolizuje. je to pouze schéma, abychom se v tom mohli lépe orientovat. Ber to takto: Čtverec zde reprezentuje rovinu archetypů. JÁ nepatří do této roviny, je nad ní.a to v rovině myšlení.

    A v mytologiích neexistuje nějaká jiná alegorie pro situaci v naší duši?

    Například Artušovské legendy nám nabízejí takovýto příměr situace v naší duši: Král Artuš měl na svém hradě kulatý stůl. Jednou za čas se u něj sešli rytíři a bavili se o správě svého království. Král Artuš je všechny vyslechl a jelikož byl on králem, tak rozhodl. S těmi, jejichž hlasu dával slyšení, byl zadobře. Ti, kteří však delší dobu vyslyšeni nebyli, kuli pikle. Ale aby království kvetlo, bylo nutno vyslyšet a respektovat všechny rytíře.

    Podobně si můžeme představit i situaci v naší duši. Kolem kulatého stolu sedí božské archetypy. Na trůnu krále Artuše sedí naše JÁ. Ale stejně jako král má JÁ poslední slovo. Na něm záleží, jak se bude k božským archetypům chovat. Ať již vědomě anebo, a což je častější případ, nevědomě. Archetypy, kterým dá slyšení, jej budou podporovat. Archetypy, které bude odmítat, budou kout pikle. 

    Každý alegorický příměr trošku kulhá. Zde v tom, že JÁ patří do jiné roviny, vládcem bohů není JÁ, ale Zeus.

    A kam tedy vede naše životní cesta z tohoto pohledu? 

    Až si uvědomíme rozložení božských sil ve své duši a pokusíme se vyhovět jejich požadavkům, které jsou z tohoto hlediska požadavky našeho životního příběhu, pokusíme se vytvořit něco navíc. Něco, co se nachází nad rovinou JÁ. Jinak řečeno - rozšířit vědomí nad JÁ. A toto je v podstatě ústředním mýtem života každého z nás.

    A to jednáme vždy jako jeden archetyp?

    Záleží na konkrétním případě. Žena v jejíž duši výrazně dominuje bohyně Artemis, se bude chovat převážně jako tento archetyp. Jestliže však budou v duši třeba dva nebo tři rovnocenné archetypy mohou se v odlišných situacích uplatňovat více a v jiných méně. Doma jsme mnohdy jiní než v zaměstnání. Doma jednou partner, jindy rodič. V zaměstnání jednou podřízený, podruhé šéf. Navštívíme-li rodiče, jsme zase v roli dítěte.

    A tak se může například žena středního věku projevovat v zaměstnání jako výkonná vedoucí pracovnice Athéna a doma jako mírumilovná a spokojená Hestia. Anebo mladá žena se může projevovat v přítomnosti svého manžela (Apollóna) jako cílevědomá a energická Artemis, zatímco v přítomnosti své dominantní matky (Démétér) jako poslušná Persefóné. 

    Když někdo ztělesňuje třeba Apollóna a žena například Artemidu, co to znamená pro vývoj těchto lidí?

   V prvé řadě je třeba si přiznat, že ztělesňuji nějaký archetyp. A přiznat si i ty jeho z našeho pohledu špatné stránky. Ty v nás dřímají a čekají na příležitost. A ve druhé řadě je třeba naslouchat všem archetypům. Již tyto dvě akce mohou pozměnit rozložení archetypů v duši. 

    Dovedu si představit rozvinutou duši, která obsahuje téměř všechny archetypy a JÁ s nimi umně spolupracuje. Při řešení určitých životních situací jej podporuje archetyp, který má toto v kompetenci. Démétér na zahrádce a při hlídání dětí, Afrodíté při milování, Athéna v zaměstnání a Artemis na dovolené v přírodě. Ale s takovou duší jsem se ještě nesetkal.

    Může být v duši ženy dominantním mužský archetyp a naopak?

    Může a stává se to především ženám. Musely se prostě v naší společnosti pochlapit. Ale je lepší, když dominuje archetyp stejného pohlaví.

    Čím je způsobeno, že v duši každého člověka jsou jiné archetypy?

    Každý člověk vyrůstá v jiné rodině a v jiném prostředí. Někdo nemá otce, o jiného se stará babička. A na každého z nás klade okolní svět jiné požadavky. Poměry a vztahy v rodokmenu jsou z tohoto hlediska také velmi důležité.

    Stárnou archetypy současně s člověkem?

    Archetypy v duši "stárnou" a vyvíjí se, ale ne s věkem člověka, ale s jeho zráním. Například Árés středního věku není již tak prudký jako Árés mladšího věku. Výjimkami jsou Hestia, ta má takřka vždy vzhled ženy středního věku, Apollón, ten je takřka vždy mladý, a Ariadné, která je nejvyšším a nejzralejším stupněm Persefóny, vypadá takřka vždy jako dvacetiletá.

    Ariadné je pokud vím krétská princezna. A zde se dočítám, že se jedná o božský archetyp. Není to překlep?

    Není to překlep. Ariadné byla původně krétskou bohyní vegetace. Roli princezny jí dali řečtí básníci, ale již v Římě byla pozvednuta zpět na nebesa pod jménem Libera. V lidské duši se projevuje jako nejvyšší aspekt Persefóny. Podobně má Árés řadu aspektů římského Marta a Kronos římského Saturna.

     Jaký mají vliv archetypy na naše vztahy?

    Dominantní archetyp si u muže hledá odpovídající mýtickou partnerku, tedy ženu, v jejíž duši tato bohyně dominuje. Například Árés přitahuje Afrodítu. Samozřejmě, že to platí i pro ženy, například Artemis přitahuje Apollóna, Demétér Dia a Poseidóna atd. atd. Platí to také opačně. Poseidón se škorpí s Athénou, Zeus si nezačne s Afrodítou ani Héra s Dionýsem. Podrobněji se o tom dočteš v kapitole "Vztahy".  

    Mám dojem, že se jedná o něco podobného, jako je astrologická typologie.

   Není tomu zcela tak. Afrodíté nemá tytéž vlastnosti jako astrologická planeta Venuše, Artemis má hodně odlišné vlastnosti nežli Luna, Hermés neodpovídá přesně planetě Merkur, Árés planetě Mars, Zeus Jupiteru, Poseidón Neptunu ani Hádés Plutu.  Nehledě k tomu, že planet je sedm a základních archetypů dvakrát tolik. A přibližně stejný počet ženských jako mužských. 

    A co planeta Uran, proč zde chybí? 

    Co se týká Urana, někteří astrologové k němu přiřazují mýtického Prométhea. Stanislav Grof o tom říká:   

   "Nutno říci, že archetyp spojovaný s planetou Uran nesouvisí s řeckým bohem Úranem (Nebem), jenž uzavřel své děti do útrob Země a byl proto na naléhání Gáie vykastrován titánem Kronem, ale jak poukazuje astrolog Richard Tarnas, vlastnosti tohoto planetárního archetypu lze nejlépe pochopit ve spojení s mýtickou postavou Prométhea, neboli titána, který ukradl oheň z nebes a daroval ho lidem, aby jim poskytl větší svobodu."


    Z toho, co zde píšeš mi připadá, že v lidské duši probíhá neustálý boj archetypů. Rozumím tomu dobře? 

    Pokud žádný z archetypů neškodí na fyzické úrovni,  je to takové běžné škorpení se mezi archetypy. Většina z nich se jen snaží, aby jim JÁ věnovalo více pozornosti. Role JÁ je zde velmi důležitá. Mělo by naslouchat všem archetypům a v rámci možností se jim snažit vyhovět. Obecně řečeno pěstovat všestrannost, uvést do souladu své zájmy a priority se zájmy archetypů.

    Ale jak to mám udělat, když o jejich existenci ve své duši tak málo vím?

    Už jsi něco dělat začala. Čteš tyto stránky.

    Co by tedy měla žena, zde uvedená jako příklad, dělat, aby její život byl spokojenější?

    Posílit roli praktické Athény. Nepřehánět to navenek s duchovním růstem. Nemluvit o tom, méně sbírat informace o duchovědách, ale více prakticky meditovat. To posiluje Hestii více než jakékoliv "čarování". A spřátelit se s Hádem. Vážit si jeho darů. Hádés dává i moudrost a materiální bohatství. Řecké mýty zaznamenávají jen jedno jeho stádium. A my máme tendenci jej vidět jako něco negativního. Ale i on se vyvíjí.

    Ale v případě tohoto bohatství je v Hádově charakteristice psáno "něco za něco". Co to konkrétněji znamená?

    To znamená především, že když nějaké materiální bohatství máme, musíme o ně pečovat, udržovat je a chránit je. Musíme investovat čas i energii. A často přichází i strach, abychom něco nezanedbali, neudělali špatně nebo dokonce abychom o ně nepřišli. A tak podobně.

    Odkud víme, že Persefóné v této duši Hádovi utíká? 

    To se pozná při vytváření mapy duše. 

    Co kdyby byl Apollón v této duši velmi silný, koho by přitahoval?

    Přitahoval by Artemis. Muži s dominantní Artemis se snad ani nevyskytují. Takže zbývají ženy. Skvělé kamarádky.

    Co myslíš tím, že Amfitríté je mořská forma Afrodíté?

    Mýtická Amfitríté je mořská bohyně, která má vlastnosti Afrodíty. Snad s těmito rozdíly: Nezalítává Poseidónovi jako Afrodíté Héfaistovi a má s ním děti. Ale podobně jako Héra dokáže Poseidónovým milenkám znepříjemnit život.

    Jaké následky má posedlost archetypem?

    V případě posedlosti v rámci "magické" lásky jen dočasné zastavení rozvoje JÁ toho člověka. A pokud je to posednutí mimo "magickou" lásku, projevuje se obrovskou energií, vysokým sebevědomím, rozvinutím schopností, které má příslušný archetyp a mnohdy také pocitem nadlidství. Já je zcela ovládnuto archetypem a jeho vývoj je zastaven. 

    Horší je to s posedlostí myšlením. To postihuje většinu naší populace a zpravidla od puberty do konce života. Ale o tom všem se dočteš v příslušné kapitole.

   Četl jsem v jednom ženském časopise, že k sobě patří s Athéna s Hermem. Proč ji tady páruješ s Héfaistem? 

    Ber to sportovně. Informace z ženského časopisu nemá tu váhu jako praktická zkušenost nebo názor znalce antiky, mytologie či hlubinné psychologie.

    Proč zaměňuješ mýtické hrdiny za bohy - Adónida za mladého Área a Triptolema za mladého Dionýsa?

    Ber je jako vtělení těchto božstev. Například Médea = vtělení Héry, Faethón a Leándros = vtělení Área a Héró = vtělení Afrodíty. U každé mýtické postavy to však není takto jednoduché.

    Jakou bych si tedy měl z tohoto hlediska vybrat ženu, aby mi byla dobrou manželkou a současně i milenkou a mým dětem dobrou matkou?

   Tento požadavek mi připomněl následující vtip: Muž se vydal do světa hledat dokonalou ženu. Za rok se vrátil. A přítel se jej ptá: "Našel jsi dokonalou ženu?" "Našel," odpověděl muž. "A proč jsi ji tedy nepřivedl s sebou?" "Protože ona hledala dokonalého muže."

    Pokud jsi Hermés - průvodce duší, máš štěstí. Najdi si eroticky probuzenou Hestii. Pokud na ni nebudeš mít přespřílišné požadavky, bude dobrou mámou, manželkou i milenkou. Jen připravovat děti na zvládání požadavků současného světa budeš muset ty. To Hestia nedokáže.

   Pokud nejsi Hermés, máš víceméně smůlu. Hestia není pro Tebe. A najít harmonickou trojici Demétér, Héru a Afrodítu v jedné duši je takřka nadlidský úkol. Ale nezoufej, stále kolem nás chodí spousta úžasných žen.

     Můžeme tedy sex rozdělit na sex s bohyní a na sex se ženou? Jak to poznám?

     Nejen sex ale i vztah můžeš mít jak se ženou tak i s bohyní. Vztah i sex s bohyní patří do zmiňované kategorie "magické lásky", kdy pouhá přítomnost milované tě uvádí do extáze. V této fázi vztahu se jedná o posedlost archetypy, o vztah boha a bohyně. Tento stav ovšem za nějaký čas přejde. Někdy za dva měsíce, jindy za dva roky. V lepším případě se změní v méně intenzivní vztah muže a ženy, v horším (a zdá se mi že častějším) případě zkrachuje. A pak již jde jen o to, zda se ti dva stihli vzít a mít děti.


    Co je třeba k tomu, aby se dal vytvořit archetypální portrét mé duše?

     Především je dobré přečíst si charakteristiky bohů uvedené na těchto stránkách nebo v knížce Agappi Stasinopoulos, Zamilovaní bohové a bohyně, kterou vydalo nakladatelství Pragma.

    Jsou znalosti těchto portrétů opravdu tak důležité?

    Z hlediska vyladění poměrů v duši ani tak moc ne, ale nebudeš vědět, s kým máš tu čest.

    A jak se taková mapa dělá?

   To do detailu neprozradím. Ber to jako mystérium. Tedy něco, o čem se veřejně nemluví. Ztratilo by to svůj půvab. Vše trvá asi hodinu a není to až tak složité.

    Opravdu je to jednoduché?

    Když se to umí, tak je to jednoduché.

    S čím mi může pomoci tento archetypální portrét, tato mapa duše?

   Jednak si uvědomíš rozložení sil ve Tvé duši. To uvědomění je důležité, protože když JÁ o archetypech neví, často mu vládnou.

    Je možné udělat si archetypální portrét jen tak pro zajímavost? Anebo je třeba mít nějaký problém?

   Je možné a dobré si jej udělat jen tak pro zajímavost. Jde především o sebepoznání a o pochopení svých podvědomých motivací. Prvotním smyslem je bytí sám sebou. Uvědomění si vlivu archetypů na nás. Vytvoření atmosféry spolupráce v duši. To, že se "zbavíme" některých obtíží je pouze postupným důsledkem tohoto.

   Jelikož je dnes vše o penězích, musím se zeptat, co za to budeš chtít?

    Pokud za mnou přijdeš sama nebo ještě lépe s kamarádem či kamarádkou, udělám Ti ji zadarmo. Ale dodatečně budu chtít vědět, jak se Ti toto vše osvědčilo a co Ti to do života přineslo. Pokud za Tebou pojedu já, tak budu prosit o uhrazení nákladů za cestu.

   Nepodhodnocuješ takto svou práci?

    Ne - alespoň se přihlásá ti praví. Tyto činnosti mne neživí. A budu mít možnost popovídat si s dalšími zajímavými lidmi. Šířením podobných informací Hermés nikdy nezbohatne. Zato k Hádovi tekou peníze proudem. Ale tam platí - něco za něco. Lepší odměnou mi bude, když povíš svým přátelům o těchto stránkách nebo jim pošleš odkaz na ně.

   A kde ten odkaz najdu?

   Vrátíš se do hlavního menu, klikneš na pravé tlačítko myši a zvolíš "vytvořit zástupce". Najdeš jej na ploše a můžeš jej posílat mailem podobně jako obrázek.

    Nemám pocit, že jsem nějaká zvláštní či zajímavá.

    Až se naučíš dívat na lidi jinak, zjistíš, že zajímaví jsou úplně všichni.

     Zkoušely jsme s kamarádkou kontakt s bohy podobně, jak je to popsáno na těchto stránkách. Akorát nám z toho bylo špatně a týden jsme se z toho vyhrabávaly. Kde se stala chyba?

     Pokud jsi dobře četla tyto stránky, určitě sis všimla, že nikde není napsáno, že to máš sama zkoušet. Naopak hovoří se zde o průvodci. Proč to?

     U mnoha žen, které se vydají na tzv. duchovní cestu, je dominantním archetypem Persefóné. Je to jemná, citlivá, vnímavá, ale snadno zranitelná bytost. S Apollónem, Hermem, Dionýsem i Héfaistem tato bohyně jakž takž vychází, ale začne-li si něco s Diem, Poseidónem a Áreem skončí to zpravidla násilím či dokonce znásilněním. A v případě Háda začíná jejich vztah únosem do říše mrtvých. Je-li Persefóné sama, je pouhé setkání s těmito božstvy pro ni traumatické. Musí mít vedle sebe někoho, na koho si tito bohové nedovolí. A to platí jak pro průvodkyni tak pro prováděnou. Ostatní bohyně jsou na tom lépe, ale Hestia, Héra a Demétér jen o trošku.

     Průvodcem při kontaktu s bohy musí být Hermés. Lépe řečeno člověk, který jej má ve své duši na výsluní. Pak je kontakt bez problému a přinese užitek. Hermés je totiž jediný bůh, který se pohybuje bez problémů ve všech světech. Na nebi, na zemi i v podsvětí. A se všemi bohy i bohyněmi dokáže v dobrém vyjít.


    Proč se takto snažíš předvádět podoby archetypů, když jsou to principy či síly, které nemohou mít žádnou podobu. Již v Bibli se takovéto zpodobňování zapovídá.

    To co říkáš, je naprosto správné v Diově království logického myšlení. V Poseidónově království emocí a obrazotvornosti mají archetypy svou podobu. Chtěl-li kdysi židovský národ urychlit svou evoluci a proniknout do Diova království rozumu a logiky, potřeboval přikázání, které zapovídá zobrazování. Většina současných lidí je v Diově království rozumu uhnízděna až příliš. Proto nám neuškodí posílit svou obrazotvornost  


    To, co tu čtu o řeckých bozích, mne velmi zaujalo. Jsem zvídavá ženská a chtěla bych se zeptat na spoustu a spoustu věcí. Nemáš ICQ nebo Skype? Nebo bychom si mohli domluvit schůzku někde na neutrálním místě.

    Povídat si o bozích nemá příliš smysl, důležitější je praktická zkušenost se setkání s s nimi. Je to podobné, jako když studujeme víno. Známe jeho hustotu, pH, index lomu, cukernatost, složení atd. Ale dokud jej neochutnáme a nepocítíme jeho účinky na vlastní kůži, tak té naší znalosti stále něco chybí. A podobné je to i s bohy. Podobně jako víno je třeba i je ochutnat. A tak jediné rozumné, co Ti mohu nabídnout, je setkání na ne zcela neutrální půdě a praktické provedení konstelace bohů. Pak dostanou Tvé otázky úplně jiný rozměr i smysl. Budou podloženy osobním prožitkem a budou se týkat především Tvého života.

    A pokud Ti nejde o Tvůj život, o jeho vyladění či zlepšení, pak sáhni po Homérovi, Hesiodovi, Aischilovi, Sofoklovi, Ovidiovi, Lukianovi, .... Jsou to tisíce stránek, tam se dozvíš spousty informací.

    Přesto si dovolím dát Ti jednu praktickou ženskou otázku. Hovoříš o tom, že mnohé ženy vede mužský archetyp - bůh. Mám to chápat tak, že je to muž v ženském těle? Jaké to má klady pro tu ženu a jaké zápory?

    No, do značné míry je to trefné přirovnání. A takových žen je v naší západní společností hodně. Například žena, kterou vede šéf olympských bohů Zeus, bude zajisté skvělou ředitelkou, starostkou či ministryní. Muži i ženy ji budou brát vážně, bude mít přirozenou autoritu, rozhled i nadhled. Jenže horší to bude se vztahy v osobním životě. Normálního muže přitahují bohyně v ženském těle a ne Zeus v ženském těle. S tím jsou schopni vytvořit akorát přátelský či obchodní vztah, ale ne zamilovat se. Podobně to dopadne s výchovou dětí. Žena Zeus vše perfektně zvládne, ale vztah mezí ní a jejími dětmi (zejména syny) nebude naplněn radostí a porozuměním. Ještě hůř na tom budou ženy vedené náladovým vládcem moří Poseidónem nebo pochmurným vládcem podsvětí Hádem, proti kterým je Zeus stabilní a celkem dobře čitelný. 

     A lze s tím něco dělat, nějak to změnit?

    Na tuto otázku nelze dát obecnou odpověď. Záleží na konkrétní situaci, někdy bude změna snadná a rychlá, jindy nebude vůbec žádoucí, protože i Zeus v ženské duši může plnit nějaký úkol. Ale rozhodně jde postupně zlepšit situace ve vztazích v osobním životě.

     A jak?

    Na to opravdu neexistuje obecná intelektuální odpověď ani univerzální recept. Musíme se zeptat Dia i dalších bohů v duší té konkrétní ženy. Vyjednávat s nimi. A pak jednat v souladu s vůlí většiny z nich.  ....  Čti dál, i tomto to tady je.


    Jaké nedostatky může mít naše vnitřní mapa vnější skutečnosti?

   Častým nedostatkem našich map je, že v nich máme zakreslenu řadu symbolů označujících věci a jevy, které ve skutečnosti neexistují. Nejprve uvedu případ ze zeměpisu. Na mapě je vyznačena hranice kraje. Na polích a lukách v těchto místech však nenajdeme nic. To docela chápeme, kraje ve skutečnosti neexistují - je to naše domluva. Podobně je naší domluvou, která silnice bude hlavní a která vedlejší a jakou rychlostí budeme jezdit na dálnici. A takových domluv učinili lidé desetitisíce.

    Ale naší domluvou nejsou fyzikální a biologické zákonitosti. A to bez ohledu na to, zda je známe či chápeme. Takže pokud řidič nedodrží rozumnou rychlost v zatáčce, odstředivá síla jej vynese na pole. Nezáleží vůbec na tom, zda řidič zná příslušné fyzikální zákony anebo na tom, jaká dopravní značka tam bude.

     I národ, stát, rodina, manželství, Tichý oceán nebo Sibiř, i to jsou pojmy, které vytvořili také lidé. Je to jen domluva, ve skutečnosti nic takového neexistuje. Podobně je to s láskou, důvěrností, nenávistí či krásou. Již Platón se ptá, jak může někdo říct, že je něco krásné, když vlastně ani nedokáže vysvětlit, co to ta krása je. Může jen říci, zda se mu něco líbí (pociťuje to jako příjemné) nebo ne. A toto hodnocení se samozřejmě liší od člověka k člověku.

     A nejen národ či lidé jsou jen slova, ale i "oni", "ti druzí", "společnost" nebo "ti tam nahoře". A na otázku, "kdo nás dostal do určité zpravidla svízelné situace", odpovídáme často "oni". Tím převádíme svůj díl zodpovědnosti za prožívání svého života na něco, co ve skutečnosti neexistuje. Což by ani tak nevadilo, jenže to utrpení, které díky tomu prožíváme je skutečné

     Na druhé straně v naší vnitřní mapě chybí věci a jevy, které ve skutečnosti existují. Například bohové, o kterých pojednávají tyto stránky, jsou součástí málokteré mapy skutečnosti.

     Tak co mám dělat, když mne současná společensko politická situace tak štve?

    Můžeš bojovat za lepší společnost nebo proti zlé společnosti, můžeš sabotovat, můžeš pasivně trpět nebo se tomu přizpůsobit a nějak tu ten život doklepat. Můžeš ale změnit svou vnitřní mapu. V tom smyslu, že nikoli společnost, ale ty sama určuješ kvalitu svého života. A promyšleně, pomaloučku a polehoučku ji začít zlepšovat.

     A co živelné pohromy, povodně či zemětřesení?

     Mluvíme tady především o psychickém utrpení. Živelné pohromy a další průšvihy nás budou v životě doprovázet stále. Ale jde o to, jak to budeme vnitřně prožívat. 

    Většina z nás má ve své mapě takřka u každé značky a symbolu nálepku "dobré" nebo "špatné", někdy i "lhostejné". A když se setkáme s určitou věcí nebo se dostaneme do určité situace, bleskurychle se podíváme, jakou nálepku tato věc či situace v naší mapě  má. Například pes. Je tam "lhostejné" nebo "dobré"? Pak je to v pořádku nebo se dokonce zaradujeme. Je-li tam však "špatné", prožíváme kontakt se psem jako problém. Někteří lidé vycházejí z domova již z obavami, zda nepotkají psa. Bojí se preventivně. A takto mnohdy trpíme naprosto zbytečně. Jen proto, že jsme si cosi označili (nebo nám to bylo v dětství označeno) jako "špatné" či "nebezpečné". Jiný člověk v téže situaci netrpí. V jeho mapě je u psa nálepka "dobré" nebo "lhostejné".

    Některé nálepky jsme vytvořili vědomě na základě svých životních zkušeností, jiné jsme si vytvořili nevědomě v dětství a řadu dalších jsme převzali rodičů, rodu či od společnosti. Nejsou to však věci neměnné, je dobré s nimi něco udělat.

    V Poseidónově království se protiklady doplňují, bez tmy nemá světlo smysl, nepoznám-li žal, nechápu, co je to radost. V Diově království se však protiklady vylučují. Světlo je opakem tmy, radost je opakem smutku. Jenže další potíž je v tom, že jsme ochotni bojovat za to "dobré", za radost, za světlo, za teplo ...., a být rozladění jen proto, že to "špatné", tedy smutek, tmu, zimu .... v souladu s touto mapou nemáme rádi. Bojovat v zimě za teplo či v noci za světlo je nesmyslné, to vidíme hned. Ale bojovat za dobro či za spravedlnost, to se nám zdá na místě. Ale pak si musíme položit otázku: Pro koho je to dobro a pro koho spravedlnost? A zjistíme, že existují spousty pohledů na to, co je to dobro a spravedlnost. Někdy se liší od člověka k člověku, jindy od kultury ke kultuře. Ale nelze vyhovět všem. Nebude tedy lepší změnit něco ve své mapě skutečnosti a být vnitřně spokojen s tím, co je?

    Ale to znamená nechat zlo zlem a nijak mu nebránit. 

     Jsem-li skutečně vnitřně spokojen s tím, co je, nemám sice potřebu nic měnit, ale také nemám potřebu někomu škodit či ubližovat. A každý boj někomu ubližuje. To však neznamená, že nemám být bdělý a ostražitý. Ale mluvíme zde stále o psychickém utrpení. Ale nenecháme se zabít či zranit. I zenový mistr odpovídá na fyzický útok judem.


    Všimla jsem si, jak se v této kapitole "Kdo jsem" bráníš používání slova Já.

    Protože já je produktem našeho myšlení a představivosti. Skutečnost lépe vyjadřují slovesa nebo podstatná jména slovesná, jako bytí, vnímání, plynutí a podobně. 

    Takže já neexistuje?

    Já je produktem našeho myšlení a představivosti a existuje pro nás podobně, jako hranice kraje nebo krása. Jsou to pojmy doprovázené určitou představou, které potřebujeme k tomu, abychom se mohli domluvit a ve světě vyznat. Patří do naší mapy skutečnosti. Slovem JÁ v předchozích kapitolách je myšleno JÁ, které je středem našeho mentálního království. V tomto království můžeme rozdělit skutečnost na JÁ a na ostatní svět. 

    Dostaneme-li se do Buddhova království, uvědomíme si, že jsou to jen myšlenky, koncepce. Z výše Buddhova království si uvědomujeme, že se pohybujeme, že vnímáme, cítíme, myslíme a že myšlením vytváříme i takové věci, jako je hranice kraje a krása. A pokud si uvědomujeme, že jsou to jen pomůcky pro náš život, je vše v pořádku.

    A kdo si to vše uvědomuje?

    Prozradím teď velké tajemství. Není nikdo, kdo by si něco uvědomoval nebo kdo by něco činil. Je zde jen proces uvědomování a činění. To však již nelze vysvětlit, jen zažít.

    A co znamená ta hvězdička na vrcholu pyramidy?

    Když vstoupíš do království Buddhova, ocitneš se nejprve v těch nejnižších patrech. A jak budeš stoupat výše, hranice Tvého vědomí se budou rozšiřovat. A v místě té hvězdičky hranice zmizí.


    Které z uvedených království odpovídají Jungovu termínu "kolektivní nevědomí" a "osobnímu nevědomí" neboli podvědomí?

   Jungovo kolektivní nevědomí je zde rozděleno na tři království - Panovo, Hádovo a Poseidónovo. Osobním nevědomím se zde přímo nezabýváme, ale z našeho pohledu má tytéž tři vrstvy.

    Lze přiřadit božstva uvedená na předchozích stránkách k jednotlivým královstvím?

   Ačkoliv stojí božstva nohama v Hádově říši a hlavu mají v duchu - v Buddhově říši, "přebývají" nejčastěji v určitých královstvích. V království Hádově především sám Hádés a Pan, v království Poseidónově sám Poseidón, pak Afrodíté, Árés, Dionýsos, Persefóné, Demétér a Artemis. Do království Diova patří kromě samotného Dia i Athéna, Apollón, Asklépios, Kronos, Héra a Hermés. Do Budhova království nás směrují Hestia, očištěný Dionýsos a nebeská Afrodíté. Ale pouze směrují, nevytáhnou nás tam za pačesy.

    Proč je potřeba udělat si nejprve pořádek ve spodních královstvích a pak teprve směřovat k tomu Buddhovu?

   Proto, že problémy v těchto patrech naší bytosti poutají příliš naši pozornost, stahují nás dolů a v podstatě nám brání stoupat vzhůru. 

    Proč máme vstupovat do království Buddhova pomaloučku a polehoučku? Nebylo by efektivnější vzít je útokem?

    Království Buddhovo nedobudeme úsilím. Nic nechtít, na ničem nelpět, o ničem zbytečně nespekulovat, jen si uvědomovat to, co se právě děje - to je klíč k němu.

    To je skutečně tak jednoduché?

   To je naopak velmi těžké. A když už dokážeme nelpět na věcech, lpíme na znalostech a schopnostech a když se i toho zbavíme, musíme se zbavit i touhy po duchovním růstu i touhy po osvícení.

    Jak mohu o něco usilovat nebo chtít bez chtění a úsilí?

     Je to paradox, ale já Ti jej nevnucuji. Království Buddhovo je plné takovýchto paradoxů. Pro ilustraci máš na hlavní stránce ke stažení několik vět (tzv. koánů) od českého zenového filosofa Milana Calábka, které charakterizují Buddhovo království. Až se jednou přiblížíš k tomuto království, budeš jim "rozumět".

     Jsou království Buddhovo v tomto pojetí a království nebeské v nás, o kterém hovoří Ježíš, totožná?

     Jsou.

    Joseph Campbell hovoří o archetypu hrdiny. Vede nás ztotožnění s tímto archetypem do království Buddhova?   

     V řecké mytologii nepodnikají hrdinskou cestu bohové, ale takzvaní héroové - což tak přibližně znamená hrdinové. Ale jen málokterý z nich je na konci své cesty "vzat na nebesa", např. Héraklés. Naopak mnozí z nich skončí neslavně, např. Iáson. Hrdinská cesta je totiž cestou dozrávání ega - středu mentálního vědomí. Za normálních okolností je jen zralé ego schopno překročit sebe sama.

    V novodobé mytologii New Age se ale objevuje ještě jiný typ hrdiny. Je to "duchovní hrdina" - světec, který je sám o sobě dokonalý,  nemá žádné problémy, žije šťastným, spokojeným a dokonalým  životem a problémy druhých řeší magickou formulí či pokynem duchovním silám k akci. A právě tento novodobý mýtus odvádí naši pozornost od rozšiřování vědomí. Království Buddhovo nemá nic společného s vnější dokonalostí, jejíž kritéria se navíc mění s časem, místem i s kulturou.

     A není rozšiřování vědomí nějak nebezpečné?

    Mohlo by být, pokud bys žila někde v ústraní. Ne snad tím, že by Tě to fyzicky ohrozilo, ale mohla bys sejít z cesty nebo utrpět psychicky. Žiješ-li ve společnosti druhých nebo ještě lépe s partnerem, máš dostatečnou zpětnou vazbu, že se tak neděje. Nové informace, zážitky a možnosti, které se při tomto procesu objeví, často posilují sebevědomí člověka a mohou vést snadno k intelektuální domýšlivosti a k duchovní pýše. Pokud se naše vztahy se světem a nejbližším okolím zhoršují, nejsme na správné cestě. A podobně nejsme na správné cestě, dostaví-li se pocity méněcennosti, ubohosti či dokonce strachu. Obojí je třeba uvědomit si a již při počátečních projevech korigovat.

    A jak poznám, že mne posedla mysl.

    Když nedokážeš kdykoliv chceš zastavit to její věčné kecání, ať již kecá o věcech příjemných či katastrofických, a v tichosti prožívat krásu okamžiku.  

     A co je tedy smyslem života?

   Prožít jej z vlastního pohledu smysluplně. A nezemřít dříve, než si odpovíš na tuto otázku.

     A jak poznám, že jsem v království Buddhově?

    Až předchozí otázka ztratí důležitost.