Mýtické příběhy z běžného života I.

Příběhy lidí, kteří nevědomě hrají archetypální role

Obsah: Héfaistos, Arés a Afrodíté - Héfaistos, Arés a Afrodíté u Homéra - Hádés - Héfaistos a Persefóné - Zloději u Héfaista - Zeus a jeho synové - Koré - Kronos a Hádés - Hestia a Hermés - Démétér, Héfaistos s synové  - Anér a Gyné - Hermés, průvodce duší


    Čtením příběhů se nenásilně seznamujeme s povahovými vlastnostmi archetypů. Přečteme-li si, že například Héfaistos je řecký bůh kovářství a černých řemesel, že je velmi šikovný, že jeho manželkou je Afrodíté, která je mu nevěrná, něco nám to sice o něm řekne. Ale z příběhu se dovídáme i o tom, jak se v jaké situaci zachoval, jak ji prožíval, co pociťoval a podobně. Dá se říct, že popis či charakteristiku archetypu přijímáme skrze levou hemisféru, zatímco čtení příběhů aktivuje i tu pravou.


 

Héfaistos, Arés a Afrodíté

 

   Héfaistos padl Afrodítě do oka. Proč ne, byl zručný, přičinlivý, urostlý a docela hezký. A na rozdíl od svého mýtického vzoru nekulhal, nohy měl v pořádku. A jak záhy zjistila, ani v posteli nebyl špatný. Prostě dobrá partie k zajištění bezstarostného života. A tak se za čas slavila velká svatba. Afrodíté se přestěhovala do podkrovního bytu Diova domu. A jako svatební dar dostali novomanželé od Dia a Héry stavební pozemek na okraji města. Héfaistos byl nadšen.

 

A jako předehru k láskyplným večerním radovánkám spolu projektovali svůj nový palác. Afrodíté měla na starosti tu estetickou stránku věci, Héfaistos tu technickou. Ba dokonce se překonal a obstaral všechna potřebná povolení a dokumenty.

 

Začalo jaro. Na pozemek přijel bagr a vykopal jámu na sklepní prostory. Od toho dne, pokud bylo jen trochu slušné počasí, vedla Héfaistova cesta ze zaměstnání ne domů k Afrodítě, ale na stavbu. Až do tmy tam sestavoval bednění, betonoval zdi, pak podlahy, montoval stropy. Afrodíté za ním občas zašla podívat se, jak dílo pokračuje, ale pouze za krásných a slunečných dnů. Palác rostl. S tím byla spokojena. Ale méně se jí líbilo, že je manžel doma pouze ve velmi deštivé dny, že bývá večer unaven a že milování přestává mít ten náboj jako dříve. A navíc ještě k tomu všemu mu značně zhrubly ruce.

 

Přišla zima. Stavět se nedalo a třecích ploch jejich vztahu ubylo. "Ještě rok to vydržím," říkala si v duchu Afrodíta. Jenže přišlo jaro a protože dům již měl střechu i okna, trávil tam Héfaistos všechna odpoledne i víkendy. A Afrodíté se doma pořádně nudila. A tak chodila po návštěvách a večírcích nebo návštěvy přijímala.

 

S Héfaistovými rodiči si moc nerozuměla. Zeus svému synovi se stavbou pomáhal velmi zřídka. A to převážně svými konexemi. Vzhledem ke své vedoucí funkci byl stále mimo domov a Héra jej často doprovázela.

 

Uprostřed léta se Héfaistos dozvěděl od plynaře, který mu připojoval kotel ústředního topení, že v zahradě Diova domku poměrně často parkuje černé silné kupéčko značky Mercedes. Héfaistos nad těmito drby mávnul rukou a dal se do práce. Vše bylo v pořádku, když přišel večer domů, měl nachystánu večeři a Afrodíté se k němu chovala docela hezky. Ba ani jej nenutila do erotických hrátek.

 

Když se to však o tom černém autě dozvídal častěji, uhodil na Afrodítu. Ta se mu vysmála a vše popřela. "No a co kdyby," odsekla, "stejně jsi chlap k ničemu!" To Héfaista velmi naštvalo, zavřel se do dílny a cosi tam půl dne kutil. Pak instaloval do vlastní ložnice zamaskovaný digitální fotoaparát s časovým snímačem umožňujícím exponovat jeden snímek za deset minut.

 

Lov se podařil. Snímky dokumentovaly, že za dva dny přijel Árés, přivítal se s Afrodítou a šup do postele. A celé odpoledne se oddávali erotickým hrátkám. Zhrzený Héfaistos přehrál snímky do notebooku, vzal jej pod paži a odešel do hospody. Tam si vyléval srdce a ukazoval kamarádům nasnímané fotografie. Jenže ti ho vůbec nelitovali, naopak se mu vysmáli. "No co jsi čekal, když jsi byl stále pryč!" A obdivovali nahou Afrodítu. Apollón se zeptal Herma, zda by nechtěl být alespoň chvíli na Áreově místě. "No samozřejmě! A jak rád", přisvědčil Hermés. S řešením nakonec přišel Poseidón. "Když ty snímky vymažeš, zařídím, že se přítel Árés u vašeho domu již neobjeví." Co měl chudák Héfaistos dělat. Smazal snímky, vzal notebook pod paži a odešel na stavbu. Ještě že ho ta práce tak uklidňovala.

 

Na zimu se Héfaistos s Afrodítou nastěhovali do nového domu. A jako předehru k láskyplným večerním radovánkám spolu dotvářeli a zdobili svůj nový palác. Afrodíté měla na starosti tu estetickou stránku věci, Héfaistos tu technickou. Ale jak nastalo jaro, začal Héfaistos budovat saunu a bazén a krášlit zahradu. Jeho ruce opět zhrubly. A Afrodíta se začala opět věnovat návštěvám a večírkům.  

 

    A teď si to srovnejte s tím, jak popisuje podobnou situaci Homér v eposu Odysseia. Na vysvětlenou dodávám, že brzy po svém narození byl Héfaistos shozen Hérou z Olympu, zranil si nohu a proto kulhá.

 

 

Héfaistos, Arés a Afrodíté u Homéra

 

Kulhavý a mrzutý bůh kovářství Héfaistos často opouštěl svůj palác a pracoval ve své dílně na ostrově Lémnos. Toho využíval bojovný Árés a tajně se scházel s jeho manželkou Afrodítou. Jednou to však zahlédl bůh slunce Hélios a patřičně to Héfaistovi osvětlil. Héfaistos zdrcený touto bolestnou zprávou odešel do kovárny a vyrobil jemnou, takřka neviditelnou ale velmi pevnou síť. Tuto síť pak upevnil nad své manželské lože. A opět se vydal na svůj oblíbený ostrov Lemnos.

 

Jakmile Árés zjistil, že je Héfaistos pryč, spěchal k Afrodíté. Potkal ji na cestě, právě přicházela z Olympu. A hned ji zval na lůžko. Když pak usnuli, past sklapla. Oba byli uvězněni v síti. Hélios o tom opět podal zprávu Héfaistovi. Ten stanul na prahu svého domu a volal: "Die a ostatní bozi, pojďte sem ať vidíte věc směšnou avšak nesnesitelnou. Vizte, jak zneuctívá mne Afrodíta, jak drzého Área miluje stále, ježto je silný v nohou a krásný. Já však přišel na svět jako mrzák. Pohleďte, jak leží zde ten pár. A okovy mé je tak dlouho poutat budou, dokud mi nevrátí otec všechny mé dary, které jsem mu dal za tuto nestoudnou dívku. Krásná to dcera jest, avšak neumí krotit svou vášeň."

 

I sešli se bozi, Hermés, Poseidón, Apollón i další. A když viděli, co se stalo, začali se smát. A Apollón se obrátil k Hermovi: "Herme, zdalipak bys chtěl na lůžku ležet se zlatou Afrodítou i takto sevřen pouty?" A Hermés na to: "I kdyby těch pout bylo třikrát tolik a všichni bohové i bohyně se na to dívaly, tak ano." A opět všichni propukli ve smích.

 

Jen Poseidón se nesmál a přemlouval Héfaista: "Pusť ho, ručím Ti za to, že Árés Ti náhradu zaplatí. To se však Héfaistovi nelíbilo, měl strach, že jakmile Área pustí, on uprchne a z náhrady nebude nic. A tak Poseidón slíbil, že pokud nezaplatí Árés, zaplatí to za něj sám. A tak Héfaistos Área i Afrodítu pustil. Áres odešel do Thrákie a Afrodíté do fénického Pafu, kde měla svůj posvátný háj. Tam ji umyly a olejem natřely bohyně půvabu Charitky a touto posvátnou koupelí obnovila své panenství.

 

    Mnoho takovýchto příběhů se děje kolem nás. Společenská extrovertní žena utíká nespolečenskému, pracovitému ale introvertnímu muži. "Neváží si toho, co má", konstatují místní drbny. Ale není tomu zcela tak. Jedná se o archetypální situaci a síly, které jsou zde ve hře jsou mnohem mocnější, než spokojenost s dobrým materiálním bydlem.  

 


 

Hádés

 

    Čtyřicetiletý Hádés byl doposud svobodný a pracoval jako pomocný výkopový dělník u plynárenské poruchové čety.  Nicméně všem tvrdil, že má dvě maturity a tři roky vysoké školy. Žil sám, chyběla mu služka a tak neustále lovil ženy. Aby si zvýšil sebevědomí a vypadal mlaději, barvil si vlasy i fousy. Svým spolupracovníkům se chlubil svými úspěchy. Zejména v sexuální oblasti. Většiny žen se však ani nedotknul a své rozchody s nimi zdůvodňoval kolegům neschopností a hloupostí žen. 

 

    K ženám se snažil být sladký a každé říkal, že by si ji hned vzal za manželku. A po těchto slovech většina žen zpozorněla a nakonec jej prohlédla. Ačkoliv neměl vlastní děti ani zkušenosti s jinými dětmi, všechny ženy poučoval, jak vychovávat děti. Říkal, že právě z tohoto důvodu oplývá nezaujatým a nezúčastněným pohledem. Před spolupracovníky prohlašoval, jak si se všemi dětmi svých přítelkyň rozumí, ale většina dětí z něj měla strach a klidila se mu z cesty.

 

    Všem tvrdil, že rozumí skoro všemu. Hlavně tomu, čemu nerozuměli oni. Ale když byl požádán, aby něco ze svých znalostí dopodrobna rozvedl, něco ze svých dovedností prakticky předvedl nebo s něčím pomohl, vždy se vymluvil. Na nepříznivé okolnosti, nevhodný prostor, nevhodné oblečení atd.

 

    Ze všech "kamarádek" mu nakonec zbyla jen Persefóné. Jeho přítomnost ji nejenže neuspokojovala, ale přímo jí vadila. Ale neměla dost sil na to, aby jej odmítnula a poslala pryč. Ani jí se nikdy nedotknul, i když po tom obrovsky toužil. Ale nedával to najevo. Naopak tvrdil, že mu to vůbec nevadí.

    

    Chodili spolu jen na procházky, ale místo toho, aby se Hádés díval po krásách přírody, tak mluvil a mluvil. Persefóné jen přitakávala. Pokud se snažila někdy odporovat, se zlou se potázala. Když se začala zajímat o ezoterická učení, prohlásil, že on toto vše už má dávno za sebou, jen ji s tím nechtěl obtěžovat. A druhý den vyrazil za jedním z ezoterických učitelů koupit si nějaké rozumy a síly. A hned začal poučovat. Prostě musel dělat dojem lepšího a moudřejšího za každou cenu.

 

    Na druhé straně ji na pracovišti pomlouval a haněl. Vyprávěl kolegům, jak je nemožná a neschopná. A na otázku, proč se tedy o takovou ženskou vůbec zajímá, odpovídal, že on dobrák jí chce pomoct a vytáhnout ji z její životní bryndy.

 

    Hádés se vždy prezentuje jako kompetentnější a lepší, než ve skutečnosti je. Kdo by se také chlubil, že je bohem smrti a podsvětí, v civilizaci, která nechce o smrti ani slyšet.   

 


 

Héfaistos a Persefóné

 

Héfaistos a Persefóné spolu žili v rodinném domku na vesnici. Héfaistovo království to byla především dílna, pak zahrádka a chov drobného zvířectva. A jeho pýchou byla stará stodola stojící na konci zahrádky. Zde shromažďoval vše, co by se mu ještě někdy mohlo hodit. Byla zde obrovská hromada prken, latěk, odřezků, spousta železných součástek, trubky, cihly, několik praček, dvě ledničky a dokonce starý počítač. Nikdy nic nevyhodil, vše měl pečlivě poskládané a dokonce si i pamatoval, co kde má. Občas doplňoval sortiment návštěvami smetišť a železných nedělí. Nacházel zde spousty věcí, které by bylo možno ještě použít nebo zhodnotit. Pro jeho přátele a známé byla jeho stodola hotová pokladnice. "Prosím Tě, nemáš náhodou ... ". Pokud měl, pomohl.

 

Často pracoval od nevidím do nevidím. Zahradu neměl nikdy zaplevelenou, stromy měl pečlivě a se znalostí věcí ostříhány, na cestičkách čisto, zvířata vždy pečlivě poklizena. Podobně doma vše fungovalo, chodník byl čistý, sníh odhrnutý, auto pečlivě umyto a vyčištěno. A to i přesto, že na sedadlech klidně vozil rezavé železo či cement. Jen v dílně míval neustále "pracovní nepořádek". Ten však těžce nesla jeho žena Persefóné. Co kdyby náhodou někdo přišel a ten binec uviděl. A tak mu tam občas uklidila. "Prosím Tě, neviděla jsi trysky do rozprašovače?" "Co to je?" "Takové zužující se žluté trubičky." "Já jsem myslela, že to na nic není, jen to tu zavazelo a takové to bylo špinavé. A tak jsem to hodila do popelnice."

 

Persefóné trpěla chronickou únavou. A tak málo vycházela z domu, do obchodu raději posílala Héfaista. A většinu času strávila v kuchyni. Navenek to vypadalo, že se se svým údělem smířila, uvnitř však byla smutná a zatrpklá. I práce v kuchyni ji unavovala, ale protože se Héfaistovi chtěla zavděčit, snažila se ze všech sil. A tak mnohdy zcela vyčerpaná končila s poledním nádobím ne v jednu hodinu jako kdysi, ale ve čtyři. Na její povzdech, že je to na ni moc, reagovával Héfaistos praktickým doporučením: "Tak toho nechystej a nevař tolik. Stačily by lehčí obědy a snídaně by klidně mohly být studené. Vždyť vidíš, že oba zbytečně tloustneme." Toto doporučení brala Persefóné ne jako snahu ulehčit jí práci, ale jako vyjádření nespokojenosti s její kuchyní. Ba co, i s ní samotnou. "Ty už mne nemáš rád," odpovídala často. "Mohl bys mi s tím přece pomoct."

 

A podobně jako Héfaistovi se snažila zavděčit všem. Neustále byla v hostitelské pohotovosti. Co kdyby někdo přišel a ona mu neměla co v hojnosti nabídnout. A nymfy přicházely na besedu. A do tak pohostinného domu dost často. Chutnalo jim a již se nemusely starat o večeři. Po každé hromadnější návštěvě byla Persefóné zcela vyčerpaná. Ale při loučení nikdy nezapomněla připomenout: "A přijďte brzy zase." A ještě jim dala nějaké jídlo na cestu. Héfaistos občas protestoval: "Vždyť by stačilo, kdybys měla doma nějaké sušenky a uvařila jim k nim kávu nebo čaj." Neuspěl. "Ale co by si o nás řekli. Ještě by nás pomluvili."

 

    Důležitými tématy pro Persefóné středního věku jsou vztahovačnost a snaha zavděčit se. Héfaistos středního věku bývá velmi často vetešníkem. Pak dává přednost  funkčnosti před estetickými kvalitami věcí. Pračka je sice již 15 let stará, ale díky jeho servisu stále pere. Je sice neúsporná, ale zase nemusíme kupovat novou.

 


    Zloději u Héfaista

    Již potřetí někdo vlezl do Héfaistovy zahradní chatky. Velmi opatrně vypáčil okno, takřka nic nepoškodil, nic nevzal, jen tam přespal a snědl několik balíčků sušenek. Tým specialistů vše prošetřil a asi za měsíc dostal Héfaistos obsílku z Apollónova úřadu: Chytli jsme tuláka Dionýsa, přelíčení bude první pátek v srpnu v krajském městě. Hlásíte-li se o náhradu škody za poškození okna a odcizení čtyř balíčků sušenek, dostavte se. Této pozvánce se Héfaistos jen pousmál. Za takto ztracený čas vytvoří padesátkrát vyšší hodnotu.

    Za nějaký čas Héfaistos zjistil, že mu chatku opět někdo občas navštěvuje. Nic se neztratilo, jen na rozdíl od minulého případu zůstával v chatce nepořádek. Postěžoval si specialistům, ale ti ho odbyli: "Vždyť jsme Dionýsa chytili a o náhradu škody jste se nepřihlásil. Tak co vlastně chcete." Mávl nad tím rukou znovu. Ale když návštěvy v chatce nepřestávaly, pustil se do řešení případu sám. Zabudoval do obložení chatky starý fotoaparát s bleskem a to tak, že se spoušť uvolnila po otevření okna. A spokojeně si mnul ruce. 

    Druhý den však spráskl ruce nad tou spouští. Fotoaparát pryč, obložení okolo rozbité a rozsekané. Navíc poškozené dveře a rozbitá skla v okně. Tentokrát to specialisté vzali vážně. A záhy zjistili, že se v chatce tajně scházeli Árés s Afrodítou. A to, že si někdo chtěl vyfotografovat jím zbožňovanou Afrodítu, uvedlo Área do nepříčetnosti. A tak se nejen zmocnil fotoaparátu, ale na památku Héfaistovi rozmlátil i něco navíc.

    A poučení: Nedrážděte Área. Pokud je v pohodě, stará se o to své a moc neškodí. Kdyby ten bručoun nechal vše být, mohl ušetřit. A on by to ten dobrák, jak jej znám, klidně udělal. Kdyby jen věděl, oč tam běží.


 

Zeus a jeho synové

 

Zeus byl starostou desetitisícového města. Ve funkci se mu dařilo, byl oblíbený a v rámci možností rozpočtu a dotací vedl město k rozkvětu. Po vyšší funkci příliš netoužil. Že bude i příště zvolen prvním mužem tohoto města, o tom nemusel příliš pochybovat. A je lépe být v malém městě první, než na kraji třetí. 

 

Práce jej natolik bavila a současně vytěžovala, že jeho vztahy s ostatními ženami omezil na jemný flirt. Zeus byl totiž ženat a jeho manželkou byla Héra. Tu manželství s Diem velmi uspokojovalo. Aby ne. Byla manželkou prvního muže v obci a člena krajského zastupitelstva. Tedy první dámou. I jejich životní úroveň byla velmi dobrá. A navíc ji měl Zeus rád, vážil si jí a kam mohl, bral ji s sebou.

 

Měli spolu dva syny, Área a Dionýsa. Oba chodili na zdejší gymnázium. Arés, to byl ten tvrdší a prudší. Dovedl se prosadit, ne však znalostmi či inteligencí, ale silou a také použitím autority svého otce. O čemž Zeus ani nevěděl. Učil se průměrně. Kantoři jej neměli příliš v lásce. Ve vyučování vyrušoval a strhával na sebe pozornost. Mohl si dovolit poněkud více nežli ostatní. Byl to starostův syn a Zeus byl s ředitelem školy velmi zadobře. Lépe řečeno: Ředitel školy potřeboval být s Diem zadobře. Do školy jezdil Árés převážně na motorce. Oděn do imitace černé kůže, všude samé cvočky a reklamní nápisy. Na svou motorku byl patřičně hrdý. Měl kolem sebe řadu děvčat. Imponovala jim jeho průbojnost a odvaha. Některá jej dokonce obdivovala pro jeho provokace a průšvihy. Často zval své obdivovatelky na projížďky na motorce v naději, že půjde-li to hladce, bude mu odměnou intimnější kontakt. Občas se mu i zadařilo. A když už nic, tak si užíval, jak se k němu dívky tisknou při jeho divoké jízdě.

 

Nějaký čas chodil do oddílu kondiční kulturistiky. Cvičení mu dělalo dobře a vypracovanými svaly se mohl chlubit. Ale nevydržel tam moc dlouho. Nedokázal se podřídit cvičiteli. Od Dia uměl vymámit řadu věcných darů i finančních dotací. Zeus mu zpravidla ochotně vyhověl. Uvědomoval si, že syny pro nedostatek času poněkud zanedbává. Omezoval se totiž převážně na kontrolu. Často se ptal telefonem Héry: " Co dělá Árés? ... Zase je na motorce? .... Až se vrátí, zkus jej přitáhnou k učení."

 

Dionýsos vypadal poněkud zženštěle. Jemné rysy, dlouhé vlasy, prostě unisex. Také měl kolem sebe spoustu děvčat. Přitahoval je však svou pohodou a mírností. Byl veselý i vtipný, dokázal vyprávět příběhy i vzít do ruky kytaru a zahrát i zazpívat. Ve škole s ním nebyly žádné problémy. Byl skromný a nenápadný, dobře se učil a nevyrušoval.  Do školy chodil zpravidla jako všichni pěšky. Jen někdy na večírku či na výletě se napil více, než je dle školního řádu přípustné. Pak o něm věděli všichni. Ale nikdy nebyl agresivní, pouze hlučný. Rád chodil do přírody i mezi lidi. Chvíli potřeboval být sám a pak zase vyrazil mezi lidi podobného ražení. I se zvířaty si rozuměl.

 

Zeus nebyl se svými syny příliš spokojen. Netěšilo jej, že musí dost často žehlit Áreovy výtržnosti a průšvihy. Dionýsos se mu zase zdál příliš neprůbojný a zženštilý. Naštěstí se dobře učil a nedělal žádné výtržnosti a tak o něm Zeus takřka ani nevěděl. Ideálem syna byl pro něj Apollón. Syn, který nedělá průšvihy, je poslušný, klidný, inteligentní a alespoň v něčem vyniká. A snil o tom, jaké by to bylo, kdyby mohl před celým městem říci: "Tak, a toto je můj syn, nejlepší žák školy. Jde v mých šlépějích." 

 

   Ačkoliv je Apollón oblíbeným a v nižším věku zpravidla poslušným synem svého otce, nikdy nepůjde v Diových šlépějích. Má sice touhu vyniknout, ale ne vládnout. V Diových šlépějích půjde pouze syn Zeus. Ale dva Diové budou neustále alespoň v mírném konfliktu.  

 


 

Koré

 

Koré, což je jméno mladé Persefóné, žila se svou starší matkou Démétér v malém domečku na kraji města. Matka se o ni pečlivě starala. Koré měla vždy dostatek jídla, nachystáno oblečení do školy i na ven, svačinu atd. Když měla těžší aktovku, doprovázela ji Demétér až ke škole, aby se jí nekřivila záda a odpoledne na ni u školy netrpělivě čekala.

 

Učitelce Athéně se tato její přílišná péče o dceru nelíbila a klidně matce vyjevila, že její péče o 14-letou dívku je poněkud přehnaná. Demétér se tím cítila dotčena a od té doby Koru čekávala až za prvním rohem. Pečlivě dohlížela, aby byla dcera dostatečně oblečena. Na Kořiny námitky, že to, co jí kupuje není příliš moderní a že je některým spolužačkám i pro smích, odpovídala. "Hlavně, že je to praktické a teplé". Aby nebyla kamarádkám pro smích, musela Koré přijmout několik protimaminkovských opatření. Například když šla do školy v lyžařské čepici, za prvním rohem ji odkládala do aktovky a po příchodu do školy si na záchodě rozpouštěla vlasy. A při odchodu si je opět svázala v culíky.

 

Kamarádek mnoho neměla. Ne že by se kamarádit nechtěla nebo nemohla, ale Demétér jí téměř každou dívku zostudila. Ta byla taková, ta zase onaká. To mělo za následek, že za ní kamarádky přestaly chodit domů. A tak si Koré kamarádek mnoho neužila. Pokud k některé zašla, musela se brzy vrátit, protože měla pevně stanovenou hodinu návratu domů. A s mládenci to bylo podobné, ba ještě horší. Již v 15 letech v nich Demétér přestávala vidět kamarády své dcery. Viděla v nich potenciální otce svých vnuků. A tak jí nebyl dobrý vůbec žádný z nich.

 

A Koré byla jako v kleštích. Na jedné straně se snažila, aby s ní byla maminka spokojená, na druhé straně nějaké kamarády a kamarádky potřebovala. A tak potajmu matku podváděla. "Jdu do knihovny", řekla matce, ale v knihovně se jen na chvíli otočila a pelášila na schůzku. Alespoň na chvíli. A kdyby nebyla hezká a milá, nevím nevím, zda by se chlapci dokázali povznést nad její mnohdy divné oblečení a nad ty krátké, ale o to intenzivnější schůzky.

 

V 17 letech na ten neustálý spěch ve vztazích doplatila. S kterýmsi s mladších chlapců při sexuální rychlovce otěhotněla. Demétér sice prosadila, že půjde na interrupci, ale až po této události se začala zamýšlet nad tím, že je její dcera již docela dospělá. Že by jí již každé ráno nemusela chystat snídani a dohlížet, zda si bere do školy pořádnou čepici. A tak se reálná péče změnila postupně v péči slovní: "Nezapomnělas na svačinu? Jsi dobře oblečená? Máš teplé prádlo? Jestlipak jsi četla, že lékaři tanga nedoporučují?" A ke strachu o Kořino zdraví a pohodlí se přidal ještě daleko horší strach. Strach z toho, že jednoho krásného dne jí Koru nějaký mužský kdovíjakých kvalit odvede kdoví kam a kdoví jak daleko.

 

    Všimněte si, že čím více se chtěla Koré matce zavděčit a čím více ji respektovala, tím více se dostávala pod její vliv, ze kterého se bude jednou velmi těžce vymaňovat.

 


 

Kronos a Hádés

 

Na malém vesnickém nádraží zastával funkci přednosty Kronos. Byl to starší pečlivý pán. Svou profesi díky letité praxi ovládal a s velkou pečlivostí vykonával. Jen neměl rád ty novinky, se kterými přicházeli jeho nadřízení. Zejména celá léta bojoval proti zavedení nového reléového zabezpečovacího zařízení. Navenek seriózně argumentoval tím, že je jím potřeba vybavit nejprve důležitější železniční uzly a že na jeho malém nádraží zatím naprosto vyhovují mechanické semafory. A proč je měnit, bručel si pod vousy. Jen by s tím byla práce a starosti, celé kolejiště by se muselo rozkopat a všichni by museli jet na školení. A to nám není potřeba.

 

 S tou služební pečlivostí to až přeháněl. Od svých podřízených vyžadoval oslovení pane přednosto. Ostatní personál stanice tituloval podobně. Paní uklízečko, pane pochůzkáři atd. Na perón vycházel z dopravní kanceláře vždy pořadovým krokem, pak zastavil a udělal podle směru vlaku vpravo nebo vlevo vbok. Po odjezdu vlaku se stejným způsobem vracel do kanceláře. Strojvůdci se tomu jen smáli a říkali mu "pinktlich šašek", přičemž pinktlich zde znamená přesný.

 

Jedním z výpravčích na tomto nádraží byl i Hádés. Měl jen o několik let méně než přednosta. Po absolvování železniční průmyslovky narukoval k železničnímu vojsku, kde absolvoval poddůstojnický výcvik v oboru obnova a modernizace signalizačního zařízení. Celý život na to byl patřičně hrdý. Zde nabytá moudra rozdával celá další desetiletí a všem neustále připomínal, že takovou kvalifikaci nemá žádný z kolegů ani nejbližších nadřízených. A neustále dával najevo, že kdyby na světě a na dráze vládla alespoň nějaká spravedlnost, byl by vzhledem k této kvalifikaci přednostou on. Nicméně své povinnosti si plnil dobře. A na cestující se snažil dělat ten nejlepší dojem. Usmíval se a ochotně radil, co se týče vlakových spojení, ale ještě ochotněji naslouchal drbům a šířil je.

 

A své 'schopnosti' dával najevo také tím, že i mimo službu chodil špehovat, zda se v jiných směnách dělá všechno podle předpisů. Dalekohledem sledoval, zda náhodou hradlář neklimbá v křesle a zda se pochůzkář náhodou nedívá po přírodě či po ženských místo kontroly stavu kolejí. A protože považoval Krona za nekompetentního, posílal příslušná 'hlášení' o zjištěných závadách přímo na oblastní ředitelství drah. Tamější Zeus jej však brzy prohlédl a pak vždy, když přišlo další hlášení, jen zvedl telefon a zavolal Kronovi: "Tak nám zase přišel dopis od vašeho Háda. Není tam nic důležitého. Jen abys o tom věděl."

 

Hádovou ženou byla usměvavá a milá Persefóné. Říkal jí mamka. Ale byla zcela pod jeho pantoflem. O všem rozhodoval on. Nikam ji nepouštěl. Ale na druhou stranu se často oháněl jejím jménem. "Mamka říkala, že ... ". Nebo že mamka chce to a to, myslí si to a to a tak podobně. Ale vždy si to myslel či chtěl on a s ní o té věci ani nemluvil.

 

Když odcházel Kronos do důchodu, nabídl Zeus křeslo přednosty Hádovi. Věděl, že to nevezme, ale provedl tento taktický tah proto, aby mu to Hádés nemusel celá léta vyčítat. Podmínkou získání funkce totiž bylo, že Hádés absolvuje školení na obsluhu a údržbu elektronického staničního zabezpečovacího systému, který se měl v příštím období na jejich nádraží vybudovat. A nemýlil se. Hádés funkci odmítnul. Vymluvil se, že na těch několik let, která mu chybí do důchodu, to již nestojí za to a že přenechá místo mladším. Ve skutečnosti měl strach, aby se nepřišlo na to, že novému systému moc nerozumí, přestože celá léta tvrdil, jakým je na něj odborníkem.

 

Novým přednostou se stal třicetiletý Apollón, výpravčí ze sousedního města. I tomu Hádés komplikoval práci, jak to jen šlo. Ne špatným výkonem služby, ale pomluvami a stížnostmi. Apollón však nevyhlásil Hádovi otevřený boj. Věděl, že povahově jiný nikdy nebude. Na druhé straně nechtěl z pracoviště vyhodit z hlediska služebních povinností dobrého pracovníka pár let před důchodem a navíc v této nejisté době. A tak na oblastní ředitelství chodila dál udání, která Zeus víceméně zametal se stolu. Navíc začal Hádés snižovat ostatní pracovníky před Apollónem. Například rozsypal smetí v čerstvě umyté čekárně a přivedl přednostu, aby se podíval, jak to ta bába uklizečka odflinkla.

 

"Až mi bude jedenašedesát," což byl tehdy jeho důchodový věk, "půjdu do penze. Nebudu tu ani o den déle," prohlašoval několik let. A Apollón s Diem jej vzali za slovo. Postarali se o to, aby na konci měsíce, kdy dovršil jedenašedesátiny, do důchodu skutečně šel. Hádés to ovšem cítil jako obrovskou křivdu a všude rozhlašoval, že se ho ti dva rafinovaně zbavili. Takového odborníka a po tolika letech obětavé práce. Ale ve skrytu duše byl rád, že to tak dopadlo. Na nádraží se začalo montovat elektronické zabezpečovací zařízení a jej minula potřebná školení a učení se.

 

    Háda zde uspokojovalo šíření pomluv a srážení druhých lidí. I manželky využíval jako štítu. Za nic nemohl on: To pouze okolnosti, manželka, spolupracovníci či jiní lidé. Všechny potřeboval vzájemně rozeštvat, aby měl navrch nebo dokonce mohl vládnout. Pokud však měl možnost ukázat, co v něm skutečně je, couvnul nebo se z toho nějak vykroutil.

 

    Kronos je představitelem starého řádu. Nerad něco mění a má-li moc či prostředky, snaží se zakonzervovat starý dobrý osvědčený stav i za cenu toho, že se zesměšní. Prvním sedlákem, který si kdysi dávno koupil místo koní traktor, byl Hermés, popřípadě Zeus či Apollón. Posledním, kdo oral koňmi, byl Kronos.

 


 

Hestia a Hermés

 

 Mladá Hestia byla hodná a tichá dívka. Rodiče s ní neměli takřka žádné potíže. Své školní povinnost si plnila vcelku svědomitě, netoulala se po diskotékách ani nelítala za chlapci. Puberta jako by pro ni ani neexistovala. Jen hromadné školní akce, zejména brigády a výlety neměla vůbec ráda. Vždy přemýšlela, jak se jim vyhnout. A s touto její vlastností se rodiče těžce smiřovali. Oba rádi jezdili na výlety a nechápali to. Když náhodou došlo kvůli výletům k ostřejší výměně názorů, pohrozila Hestia rodičům, že půjde do kláštera. Tuto hrozbu nebrali rodiče však příliš vážně. Věděli, že si dcera chodí do kostela o samotě zameditovat, ale církevní obřady nenavštěvuje.

 

Hestia vystudovala textilní průmyslovku a našla si klidné místo v textilní továrně v nedalekém městě. A zrovna v období, kdy se začali rodiče znepokojovat tím, že se jejich dcera příliš nezajímá o muže a co tedy bude s vnoučaty, dostala od podniku starší jednopokojový byt, o který tehdy neměl nikdo zájem. Odstěhovala se tedy od rodičů. Podotýkám, psal se rok 1980. V současné době to mají Hestie těžší.

 

Za několik měsíců jej proměnila v pozoruhodný domov. Kamkoli jste se podívali, vše bylo čerstvě vymalované a natřené, vše čisté a vkusně uspořádané i ozdobené. Všude spousta květin, které milovala. V bytě vládl klid a mír. A čistota a pořádek. Není divu. Jednou za čas vyčistila všechny šuplíky a skříňky v kuchyni a umyla úplně všechno nádobí včetně toho nepoužívaného. Jindy zase vytřela skříně a přeskládala všechny šaty i prádlo. Pro mnohé z nás je něco takovéhoto nemyslitelné či neuvěřitelné. Ale Hestia takto nabírala sílu. Domácí práce byly pro ni relaxací a meditací zároveň. Přihodilo-li se jí něco nepříjemného, třeba drobný konflikt na pracovišti nebo musela-li absolvovat martýrium na úřadech, získávala ztracenou rovnováhu domácími pracemi či úklidem. Měla na to času dost. Žila sama a jen tu a tam hlídala známým děti, pomáhala péct na svatbu či na vánoce a velikonoce. Dělala to vše velmi ráda. Pokud se však současně sešlo více požadavků, nedokázala nikdy nikoho odmítnout a tak pekla i do dvou hodin v noci.

 

A takto žila až do čtyřicítky. A nikdo neví přesně od kdy, najednou s ní žil o něco starší řidič autobusu Hermés. Nikdo v okolí si ani nevšimnul, že má Hestia známost. Její pozornost se s činností a péče o druhé přesunula na péči o společnou domácnost. Starala se o něj s obrovským nadšením a uspokojením. Hermés jí do toho nijak nezasahoval, nějaké peníze přinesl a zbavil ji většiny pochůzek po úřadech a institucích, které ji vyváděly z rovnováhy. Byl to zkušený řidič, jezdil s dálkovými a mezinárodními spoji a také vozil zájezdy. Často se stávalo, že nebyl několik dní doma. To však Hestii vyhovovalo. Po několika rušnějších dnech následovalo několik dnů klidu.

 

Hermés měl své povolání nesmírně rád. Dálky jej od mládí lákaly a vždy se těšil na léto, kdy navíc jezdil s nejrůznějšími zájezdy. Nepatřil k těm řidičům, kteří výpravu někam dovezou a pak si lehnou na zadní sedadla autobusu nebo jdou do restaurace. Všude chodil s výpravami, o vše se zajímal a tam, kde už to znal, dával své vědomosti k dobru nebo dokonce výpravu provázel. I když nemusel. A účastníci akcí byli s tímto zpestřením spokojeni. Často koketoval s účastnicemi zájezdů, zejména když zjistil, že nechaly manžely doma. Hestia věděla, že je trochu do větru, ale byla si jista tím, že když mu dá rozumnou volnost, tak se k ní vždy rád vrátí. A vracel se.

 

Hermés také nezasahoval do jejích kompetencí. Nestaral se o to, jak naložila s penězi, které jí dal na vedení domácnosti, ani o to, co dělá, když je na cestách. A vždy se těšil na útulný byteček, na chutná a přitom vcelku zdravá jídla, která mu s láskou přichystávala. Těšil se na to, jak se na několik dnů svěří do její vlídné péče. A ještě na něco. Jeho Hestia měla velmi ráda sex. Ale ne nějaké desetiminutové číslo, nejraději by promilovala celou noc. Vůbec nebyla z těch žen, které při milování myslí na to, co zítra uvaří či nakoupí. A když byl Hermés již několik dnů doma, zase se těšil do světa.

 

Jejich dovolené byly poněkud neobvyklé. V létě jezdil Hermés se zájezdy a Hestia, která neměla své děti, celé léto chodila do práce. Společnou dovolenou trávili na podzim a na jaře. Jezdili spolu převážně do přírody a tam, kde nebylo moc rušno. Kde bylo málo lidí. Taková místa Hestia milovala. Navštěvovali spolu i posvátná a poutní místa. Ale zásadně mimo pouť. Hermés si chtěl alespoň dvakrát za rok zarelaxovat a Hestia klid a nepřítomnost většího počtu lidí milovala. Nevydržela však být mimo domov delší dobu. Za takových pět dní se jí začalo stýskat po bytečku a po kytičkách.

 

Jen v jednom se neshodli. Hermés měl rád společnost a vzrušení z nových situací, dojmů i lidí. Hestia byla zase ráda sama nebo ve velmi malé společnosti. A i tak jim tento dalo by se říci "víkendový" vztah velmi vyhovoval a přetrval desítky let.

 

    Hestia je natolik "neviditelná", že kdyby se rodiče nesetkali s jejím negativním odporem k hromadným akcím v pubertě, ani by nezpozorovali, že jim dospěla dcera. Před pubertou Hestia neodporuje a nějak to překoná. Podobně byla "neviditelná" v případě nového vztahu. Nikomu se s tím nechlubila, nikde se nepředváděla atd. To je pro Hestii charakteristické.

 

    V erotické oblasti se Hestie chovají dvěma způsoby. Té v našem příběhu můžeme říkat eroticky probuzená. Pokud má s kým, sexu a erotiky si užívá. Pokud nemá s kým, tak tím netrpí. Druhým pólem je Hestia neprobuzená. Nezajímá se o sex, nevyhledává jej, ale vlastnímu partnerovi jej neodmítá. A netrpí tím.

 


 

Démétér, Héfaistos a jejich synové

 

Démétér si vzala za manžela Héfaista. Byl to zručný a pracovitý mládenec, nebyl příliš sexuálně náruživý a hlavně v tomto směru příliš nenaléhal. Od rána takřka do večera seděl ve své dílně, něco tvořil a vydělával penízky. S tím byla Démétér spokojena. Starala se o něj pečlivě a svědomitě. Jako o velké dítě a vcelku klidně tento svůj úděl snášela. Neboť takto to má (dle ní) být.Vždy bylo uklizeno, navařeno a nachystáno. Z ostatních prací zbyla na Héfaista jen pomoc na zahrádce. Viděli se spolu tak akorát u jídla, na zahrádce a večer u televize, pokud ovšem Héfaistos stačil přijít z dílny dříve, než šla Demétér spát.

 

Jak šla léta, přestával Héfaistos vědět i takové věci, jako kde má ponožky anebo kde se kupuje chléb. Ale přesto život běžel poklidně. Až se objevil první vážnější problém. Héfaistos, ačkoliv neuměl plavat, totiž navštěvoval každou sobotu odpoledne veslařský klub, kde pomáhal stavět lodě. A Démétér, pojala jakési podezření. Na co staví lodě, když neumí plavat. A dupla si. Buď rodina nebo lodě! Zvítězila rodina. Jenže Héfaistos se uzavřel ještě hlouběji do své dílny. Démétér byla spokojena. Byl doma a pracoval pro rodinu. A mohla se chlubit jeho krásnými a dokonalými výrobky.

 

A jak šel čas, přišly i děti. Prvním byl Apollón. Snaživý a hodný syn. Pokud mu to jen trochu šlo, snažil se vyhovět svým rodičům. Moc nezlobil a dovedl se sám zabavit. Ve škole se vcelku dobře učil. Jeho prospěch byl vyrovnaný. Předmětům, které mu nešly, věnoval více času i píle. Snažil se, aby s ním byli spokojeni nejen rodiče, ale i učitelé. Bylo na něj spolehnutí. Démétér s ním byla spokojená, ale Héfaista zlobilo, jak nesmyslné zájmy ten hoch má. Hudba, básničky, astronomie. K čemu takové hlouposti. Kdyby ho tak zajímalo něco praktičtějšího. To by si spolu i rozuměli.

 

Druhým synem byl Hermés. Nadaný, ale flink. V situacích, kdy by Apollón svědomitě studoval, prohlížel si Hermés pornočasopisy. Když jej přišla Démétér zkontrolovat, schoval je pod učebnici angličtiny a zahrál poctivého studenta. Studoval pouze to, co jej zajímalo. Na to ostatní kašlal. A kašlal by na to stále, kdyby jej jednou neupozornila Athéna na tu 'maličkost', že pokud to chce někam v životě dotáhnout, musí znát vše, co se po něm žádá. Athény, bohyně moudrosti, si vážil a pro tentokrát si dal říct. Démétér s ním však spokojena nebyla. Nebylo na něj spolehnutí, často díky něčemu pro něj důležitému zapomínal, co mu nařídila. Z průšvihů a nedorozumění se vždy nějak vykroutil či vylhal anebo to svedl na své bratry.

 

Třetím synem byl Árés. S tím měla Démétér samé trable. Byl to uličník a nejenže se ve škole neučil, ale dělal samé průšvihy. Jednou házel ve vyučování nožem, jindy podrážel spolužákům nohy a jednou dokonce honil spolužačky po středu města s klackem v ruce. A Démétér nadávala, zakazovala, lamentovala, hrozila domácím vězením, bila jej, ale nic nepomáhalo. Když jí jednou Athéna navrhla, že by mohla pozměnit metody výchovy, odsekla: "U nás se to takto dělalo vždy, a pokud budu živa, tak se to takto dál dělat bude." Nakonec se Démétér rozhodla, že nezvladatelného Área pošle za nymfami do polepšovny. Vše měla domluveno, jenže Héfaistos tomu na poslední chvíli zabránil. Prohlásil, že ode dneška bere výchovu Área do svých rukou. Vydržel jej vychovávat asi týden, pak prohlásil, že je to zbytečné a opět zalezl do své dílny. Od těch dob jej Árés s Hermem nebrali vážně.

 

Héfaistos nechápal, jak mohou mít jeho synové tak nepraktické zájmy. Příroda, hudba, literatura, nic z toho nepotřeboval. Pokud on sám něco četl, tak to byla odborná literatura. Jak seřídit auto, jak naroubovat broskvoň.  Pokud se díval na televizi, tak na "Receptář dobrých nápadů" a podobné relace. Démétér trpěla nejvíce tím, že má samé syny. Vždy si přála holčičku. A byla ochotna to zkoušet tak dlouho, dokud by se jí to nepovedlo. Jenže Héfaistos čtvrté dítě rezolutně zamítl. A tak Démétér ve skrytu duše záviděla sousedkám jejich dcery a tu a tam si alespoň nějakou ze sousedství půjčila.

 

    Héfaistos tráví celé dny v dílně a tato činnost jej uspokojuje. Rodinný život a výchova synů jej zajímají pouze v případech průšvihů. Demétér mu dělá služku a zatím je s touto rolí spokojena (za deset let jí bude chybět uznání jak ze strany synů tak i Héfaista). Vyžaduje, aby se Héfaistos věnoval práci pro rodinu a ne nějakým nesmyslným koníčkům. A ačkoli má tři syny, touží po děvčátku. Lpí na rodinné tradici a od praktické Athény si nedá poradit.

 

    Apollón se snaží být dobrým synem. Snaží se rodičům zavděčit a nedělat jim problémy. Hermés se stará o uspokojování svých zájmů a z průšvihů se snaží vykličkovat. Arés je nezvladatelný rošťák. Héfaistos místo toho, aby jej zajímavě zaměstnal a tím usměrnil jeho energii, si raději v klidu a bez rozčilování udělá vše sám.

 

    Napadá vás otázka, jak z tohoto pohledu zlepšit vztahy v této rodině? Jedna z možností je, že si manžel uvědomí, že hraje roli Héfaista. Pak se může pomaloučku a polehoučku učit hrát mimo dílnu i roli Dia. Ze strany synů bude mít pak větší respekt a také manželka bude spokojenější. Bude se moci pochlubit i jím, nejenom jeho výrobky.  A co se týká dětí? Prozatím nic, necháme je dospět.

 


 

Anér a Gyné

 

     Tento příběh bude oproti předchozím poněkud odlišný. Ty předchozí zobrazovaly archetypy v dost čisté formě a tak se omezovaly na vnější situace či konflikty. Jenže řada lidí neztělesňuje archetypy v této formě. V duši takovéhoto člověka je sice jeden z archetypů dominantní, ale druhý je hned v závěsu. A v některých životních situacích se tyto dva archetypy doplňují, v jiných jsou v konfliktu.  Anér a Gyné, to nejsou nějaké mytologické postavy, řecky to znamená muž a žena.V Anérově duši je dominantní Apollón a v závěsu je Hermés, u Gyné jsou dominantní Artemis a v závěsu je Hestia

 

Anér a Gyné spolu žili již 10 let. Anér pracoval jako programátor a v tom jej podporoval Apollón, Hermés zase ve styku s klienty. Ve volném čase se zabýval historií kraje, ve kterém žil. Tato činnost měla svou apollónskou část - to když seděl u knih, u počítače nebo v archívu, a hermovskou část - to když vyrazil do terénu se zápisníkem či fotoaparátem v ruce. V Anérově duši se ti dva docela doplňovali.

 

U Gyné to již tak jednoduché nebylo. Artemis v její duši byla průbojná, praktická a hned tak se nedala. A nejlépe jí bylo v přírodě. Hestia byla klidná, potřebovala samotu, a na druhé straně se vyžívala v domácích pracích, které nebyly pro ni prací, ale odpočinkem. Gyné pracovala jako sociální pracovnice. Tam ji podporovaly obě bohyně. Navenek byla dosti všestranná, ale za cenu určitého vnitřního konfliktu. Musela sladit požadavky Artemidy na aktivitu s požadavky Hestie na pasivitu. A to nebylo mnohdy vůbec jednoduché. Zatímco u Anéra oba bohové táhli za jeden provaz současně, u Gyné se projevovala podle situace buď Artemis nebo Hestia.

 

Pokud Anér nebyl doma, projevovala se Gyné jako Hestia. V klidu a s uspokojením se starala o domácnost. Nakupovat však vyrážela Artemis. Vůči Anérovi se chovala převážně také jako Artemis, tedy aktivní, průbojná a o svá práva a potřeby hlásící se žena. Jemu to docela vyhovovalo a coby Apollón byl bez problémů ochoten dělit se o náročnější domácí práce a podobně. Jen se mu zdálo, že Gyné to s tou péčí o domácnost přehání. Že by snad ani nebylo nutno všechno žehlit, tak často prát a uklízet či připravovat tak složitá jídla. I když jako Hermés zase vítal, že je všechno v pořádku a nemusí se o nic starat. Ale Hestia jej zpravidla uzemnila větou: "Ale já to dělám pro Tebe ráda".

 

Ke konfliktům docházelo někdy o víkendech, kdy Artemis potřebovala vyrazit do lesů a hor a bez cíle, jen pro vlastní potěchu, tam naběhat 15 - 20 kilometrů. Do toho se Apollónovi nechtělo vůbec a Hermés potřeboval účel nebo cíl. Třeba: Projdeme údolím říčky Rumlavy a zdokumentujeme zbytky starých mlýnů. Pak se vrátíme vlakem. Tancování na pasekách, koukání na hladiny tůní a poslouchání neznámých ptáků, nic pro něj. Podobně se stavěla Artemis k dokumentování zbytků starých mlýnů. Proboha na co! Ale protože Anér věděl, že pobyt v přírodě je zdraví prospěšný, chodil s ní. "Ale jen 10 kilometrů, více nejdu", říkával. A když už mu argumenty docházely, tak alespoň připomněl: "Ale ty se mnou do archívu také nechceš chodit."

 

Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. A tak na tyto své neshody zpravidla zapomněli večer, kdy si buď užívali sexu jako Hermés s Hestií anebo si jen tak povídali jako Apollón a Artemis.


 

Hermés - průvodce duší

 

Příběh o úskalích Hermovy průvodcovské služby z pohledu ženy středního věku

    Loni jsem byla na poznávacím zájezdě po západní Krétě, měla jsem jet s manželem, ale protože si zranil koleno, jela se mnou jako náhradnice kamarádka. Cestu tam jsme absolvovali autokarem. V Bratislavě k nám přistoupil usměvavý prošedivělý padesátník, představil se nám jako průvodce cestovní kanceláře a od té chvíle se mu k mému úžasu pusa nezastavila. Upozorňoval nás na zajímavá místa, která jsme míjeli, vyprávěl o městech, která jsme projížděli. A v Řecku přidal k dobru ještě řadu mýtů a lechtivých příběhů o starých řeckých bozích a hrdinech. "A pokud chcete, můžete mi tykat a říkejte mi Slávku". Když jsme nastoupili v athénském přístavu na trajekt, kamsi zmizel, ale ráno se opět objevil, posháněl nás všechny a odjeli jsme autobusem ubytovat se na první místo naší trasy. "Touto trasou budeme za tři dny projíždět ještě jednou a pak si o ní povíme více", oznámil nám a když jsme si mysleli, že mu došla slina, začal nám vyprávět o ozonové díře, zásadách bezpečného opalování, klimatických změnách, které tu proběhly o starověku i o nehrozících průjmech ze zdejší pitné vody.

    Bez problémů nás ubytoval, nechal nás pár hodin odpočinout a pak nás povodil po letovisku a nakonec zavedl na večeři. A zmizel. A další dny se to opakovalo, ráno se objevil, celý den do nás naléval vitalitu a dokázal nás nadchnout i věcmi, kterých bychom si za normálních okolností vůbec nevšimli. Například hliněnými miskami v archeologickém muzeu. I o takových věcech dovedl kecat. A navečer vždy zmizel. Nikdy jsme nevěděli, kde je ubytován, nikdy jsme jej nepotkali na pláži. Až jednou, to jsme byli v jednom malém letovisku, no v podstatě to byla vesnice s jedním hotýlkem. Náš program skončil ve tři odpoledne a tak jsme se s kamarádkou vydaly na průzkum vzdálenějších pláží. Nikde ani živáčka, nakonec byl konec května a sezóna teprve začínala. Asi po dvou kilometrech jsme si všimly, že na nedalekém skalisku sedí nějaký muž v jogínském sedu a kouká na moře. "Jogíni zpravidla nebývají nebezpeční a nám už taky není třicet let", řekly jsme si a zamířily k němu. "A kdovíjakou řečí bude mluvit". K našemu překvapení to byl Slávek. V prvé chvíli jsme měly dojem, že jsme jej nepříjemně vyrušily, ale po chvilce se protáhl, usmál se na nás, přivítal se s námi a dal se do hovoru. Ten chlap věděl o této díře na jihu Kréty snad více, než my obě dvě dohromady o svém rodném okresním městě. 

    Pozvaly jsme jej do taverny na druhou večeři. Pozvání s úsměvem přijal. Naše řeč se tentokrát netočila jen kolem Kréty, ale vrátila se zpátky do Čech a do našich domovů. Vyprávěli jsme si i o našich povoláních, zájmech, manželských partnerech i o dětech. Jen na rozdíl od nás si Slávek prakticky na nic nestěžoval. Naopak nás utěšoval a pořád připomínal, že když se na své problémy podíváme z dvouapůltisícové výšky vrcholů Bílých hor, které se tyčily nad námi, tak to není tak hrozné. Pak se najednou kamsi zadíval a usmál se na nás: "Holky, nezlobte se, já už musím jít". Vstal a zmizel kamsi do tmy. Seděly jsme jako zkoprnělé a bylo nám to i líto. Takový chlap se nepotkává na kdejakém rohu. 

    Dva dny před koncem pobytu jsme se obuli do pořádných bot, oblekli sportovnější oděv a vydali se k ústí známe soutěsky Samaria. Čekal nás šestihodinový průchod tímto 16 km dlouhým místy až kilometr hlubokým kaňonem a pak několik kilometrů cesty lodí. K ústí kaňonu totiž nevede silnice. Doufaly jsme s kamarádkou, že Slávek půjde s námi. "Jen běžte, běžte, já půjdu jako poslední, kdyby něco". A tak jsme nakonec vyrazily samy. A cestou jsme přemýšlely, koho to před námi tají. A stejně jsme na nic nepřišly. Příroda byla nádherná a cesta vedla naštěstí skoro pořád z kopce. Nikdy v životě jsme něco takového neviděly. Ale co čert nechtěl, asi tak dva kilometry před koncem soutěsky jsem se zadívala na kroužícího dravce, snad opravdu na orla, kteří zde stále žijí, zakopla jsem a praštila sebou na ostré kameny. Naštěstí se mi nic vážného nestalo, jen pořádné odřeniny na jedné noze a z některých mi tekla krev. A bolelo to samozřejmě. Vyčistily jsme s kamarádkou alespoň trochu rány, stejně jsme neměly čím. Tempo naší chůze se zpomalilo. Za čtvrt hodiny nás dohnal Slávek. Kupodivu sám.

    Když viděl, co se mi stalo, vytáhl z batohu nějakou desinfekční vodičku a začal mi tamponem čistit a desinfikovat rány. Nezmohla jsem se ani na slovo. Jeho doteky byly přímo elektrizující a srdce se mi rozbušilo tak, že jsem na své rány pomalu zapomínala. Šlo se mi špatně, noha bolela. "Pojď, vezmu Tě za ruku, ať se Ti jde lépe, musíme trošku pohnout, loď nečeká", nabídl mi k mé radosti. Vzala jsem jej za ruku a opět se mi vrátil ten úžasný pocit z mužského doteku, který jsem nezažila snad dvacet let. Ani nevím, kudy jsme šli, ani nevím, co jsme si cestou řekli, najednou jsme byli v malém přístavu v Agia Roumeli. Slávek se na mne usmál, pustil mou ruku a šel se podívat po zbytku naší výpravy. Ale to, co zaplavovalo mou hruď bylo prostě úžasné.

    Při ubytování jsem jej z rozechvělým srdcem poprosila, jestli by se ještě jednou nepodíval na mé rány. Večer přišel, přinesl nějakou jinou vodičku a náplast. A opět ten elektrizující pocit. "Máš tak jemné, něžné a příjemné ruce", špitla jsem. "Já vím," usmál se, vzal mne za ruku a druhou mne chvilku hladil i po té zdravé noze. Bylo to úžasné. "Tak a já už musím jít, vyspi se do růžova", zahlaholil jeho hlas, usmál se na mne ..... a byl pryč. Já byla také celá pryč, ale z něj. Na jedné straně jsem prožívala úžasný pocit štěstí, na druhé lítost nad krátkostí těch okamžiků.

    Dopoledne jsme měli naštěstí volno a odpoledne nás čekala cesta na letiště. Slávek opět upozorňoval na každou druhou pamětihodnost, kolem které náš autobus projížděl. Vnímala jsem jej tak na půl a představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby přestal kecat a sedl si vedle mne a položil mi ruku alespoň na stehno. Nebo raději kolem krku. Rozloučil se s námi až těsně před odbavovací přepážkou na letišti. Každému podal ruku a mně jediné tu ruku i pohladil. Už si nepamatuju, jak jsem se dostala do Prahy a jak z letiště domů se všemi těmi zavazadly. Pamatuju si jen ten úžasný pocit z toho setkání, žila jsem z něj několik měsíců. Manžel si jakési změny všimnul, ale přičítal to zážitkům z Kréty samotné.

    Měsíce utíkaly a mne živila naděje, že jej zase uvidím, že se na mne usměje a možná i pohladí. Na Krétě končí sezóna v polovině října. Vydala jsem se do cestovní kanceláře, ale tam mi řekli, že kontakty na průvodce a delegáty se za normálních okolností neposkytují. Pověděla jsem té paní o svém zranění a řekla jsem jí, že bych chtěla našemu průvodci poděkovat za starostlivé ošetření. Po jistém zdráhání mi nakonec dala telefonní číslo.

    Asi po týdnu jsem seděla v obýváku v paneláku na jednom z pražských sídlišť. Se Slávkem i s jeho usměvavou manželkou. Poděkovala jsem mu ještě jednou za starostlivé ošetření a zavzpomínali jsme spolu na náš zájezd. Kupodivu si téměř vše pamatoval. Když manželka na chvíli někam odběhla, pověděla jsem mu o svých krásných pocitech i o tom, že bych si moc přála, aby doteky na Krétě nebyly ty naše poslední. "To víš, že jsem si všiml, jak jsou Ti mé doteky příjemné. Nezlob se na mne, ale takhle to přece nejde. Víš, kolika lidem jsem za ta léta, co tuto práci dělám, pomohl v nějakých nesnázích, kolik lidí jsem ošetřil? Víš, kolik lidí se mi za ta léta svěřilo se svými problémy či s tajnými přáními? Víš, kolik lidí jsem za ta léta utěšoval a kolik smutných žen jsem pohladil? Já to nikdy nepočítal, jen jsem dělal to, co vyplynulo se situace a z mé role průvodce či delegáta. Byly to chvíle hezké i svízelné. Ale toto vše nechávám bohům na Krétě. Tady jsme v Čechách, tady mám svou ženu, své přátele i své zájmy. Tady je jiný svět. A ty dva světy se nesmí míchat. Pokud je příliš smícháš, Kréta ztratí své kouzlo a v Čechách přibude další trápení. A jen tak mimochodem - ještě vzpomínáš na tu legendu, která říká, že kdo byl na Krétě, se tam na sto procent ještě jednou vrátí?"

    Zralejší Hermés psýchopompos (průvodce duší) je poměrně příjemný a komunikativní archetyp. A tak se občas dostává do podobných situací, jako jeho vtělení Slávek v tomto příběhu. Takto "postižené" ženy si ovšem neuvědomují, že se nezamilovávají do konkrétního muže, ale do archetypu. Ono to zní docela nevinně, ale takto zamilovaní jsou ve stejné situaci, jako ony ženy, které před lety psaly slovenskému herci Ladislavu Chudíkovi - představiteli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města o svých problémech s kyčelním kloubem.