Trocha fantazie nikoho nezabije

počtení pro přátele antických božstev i o vývoji vědomí

 


To, co se přesně dělo na úsvitu naší civilizace, v době přechodu matriarchátu v patriarchát, která v našem individuálním vývoji odpovídá formování emocionální úrovně naší duše, to nikdo přesně neví a pravděpodobně nikdy vědět nebude. Jenže naše hloubavá duše to vědět chce. A tak přichází opět ke slovu představivost. Představivost, která nám říká, jak to asi mohlo být. Neboť pro naši duši je lepší vysvětlení přibližné nežli žádné

Začnu tedy příběhem. Nevymyslel jsem jej zcela sám, převyprávěl jsem a doplnil myšlenky spisovatele Roberta Gravese, kterého u nás známe především díky jeho několikasetstránkové knize Řecké mýty. Autora, který se „pouští při lákavém interpretování a srovnávání mýtů příliš často do neškodného fantazírování". Tak jej charakterizuje pracovnice Britského muzea Lucilla Burnová ve své útlé knize nazvané též Řecké mýty.

Vstupme tedy teď do oblasti oné „neškodné fantazie“ s tím, že si budeme vědomi, že zde nejsou až tak podstatné konkrétní události či příběhy, ale vývoj lidského vědomí.


  

Pradávní obyvatelé našeho kontinentu ctili památku svých předků a obraceli se k nim o radu, jak řešit své problémy a jaká udělat rozhodnutí. A hlas předka jim radil a vedl je v těžkých životních situacích. Mnozí z významných předků byli uctíváni celým společenstvím. Až se z nich za stovky let stali héroové (z tohoto slova vzniklo naše slovo hrdinové, ale neznamená to zcela totéž). Z okolí jejich hrobů se stávala posvátná místa a věřilo se, že duch zemřelého pokračuje ve svém životě v podobě hada. A nad říší předků i héroů vládla Matka Bohyně - Matka země, přírody i matka lidí. Ochránkyně lidí i zvířat a původkyně proměn počasí i střídání ročních období. Pod jejím vedením se lovecké kmeny v subtropické oblasti usadily a začaly se věnovat zemědělství.

 

S postupným rozvojem zemědělství se vyčlenily její podoby Bohyně. V podobě Panny vládla na jaře a starala se o prameny. V podobě Nymfy (což znamená matka i milenka dohromady) vládla v létě a díky své plodnosti poskytovala úrodu. A v podobě Vědmy vládla ve zbývajícím období roku, a měla na starosti věci poslední. Ta první často vládla na nebi, druhá na zemi a třetí v říši mrtvých. Tato trojitá Bohyně se každé jaro rodila sama ze sebe, bez přispění mužského pohlaví.

 

V různých oblastech měly různé podoby Bohyně  různá jména. Na Krétě Rhea v Pelasgii Rhea i Herwa, v Attice Athana, v Egyptě Eset, na Sicílii Proserpina, jinde Diana, Mariéné, Juno, Múza, Hekaté, Brimó či Nevýslovná.

 

V lidském společenství ztělesňovaly trojitou Bohyni tři ženy: Nejvyšší kněžka - Vědma, její nejmladší dcera Nymfa a Dívka - nejmladší dcera Nymfy. Fakticky zastávaly svůj „úřad“ pouze první dvě. Nymfa (hlavní kněžka) měla na starosti především organizační oblasti náboženského i běžného života. Vědma byla nejvyšší, dnes bychom řekli duchovní a soudní autoritou a pracovala a léčila pomocí jedné ze sil Bohyně, které se říkalo "heka". Proto užívala v některých oblastech jména Hekaté. Třetí z nich, Dívka, žila zpočátku bezstarostným životem a pak během období dospívání se na svůj úřad teprve připravovala. Když Vědma zemřela, ujala se Nymfa automaticky jejího úřadu a Dívka úřadu Nymfy. V některých oblastech se funkce nové kněžky Bohyně nepředávala takto z matky na dceru, ale mladé dívky se spolu utkávaly v soutěžích, které ověřovaly jejich fyzické i duševní kvality. A novou Dívkou se pak stala vítězka.

 

Tyto tři osoby Bohyně odpovídaly i třem měsíčním fázím: dorůstajícímu měsíci, úplňku a ubývajícímu měsíci. Věřilo se, že Bohyně v podobě Luny dává plodnost rostlinám, stromům i zvířatům. A Slunce, které bylo synem Luny, jí pomáhá svým teplem. Za vtělení Slunce bylo považováno každé dítě mužského pohlaví, které se narodilo Nymfě. To muselo být dle dávného obyčeje Bohyni obětováno, roztrháno a smíšeno s obilným zrnem, aby byla zajištěna dobrá sklizeň. Ono totiž v mnoha jižních krajinách nebylo Slunce jen blahodárným božstvem, ale i nelítostným tyranem vysušujícím půdu a zabíjejícím vegetaci. A od tohoto se odvíjel i postoj žen k mužům.

 

A jak šel čas, tak se v některých oblastech ujal z našeho pohledu lidštější zvyk, že když porodila Nymfa chlapce, vyměnila ho za novorozenou dívku s jinou ženou. A v dalších zemích se místo chlapce začalo obětovávat tele či jehně mužského pohlaví. V této kultuře znamenala totiž krev život. Tehdejší lidé věděli, že když žena přestane pravidelně krvácet, vznikne v ní nový život. Z krve. Proto posilovali plodnost Bohyně a tím i svých žen a polí krvavými oběťmi.  

 

Muži byli v této kultuře podřízeni kněžkám Bohyně. Zasvěcovacím obřadem byli dáváni pod ochranu posvátných zvířat. Dnes říkáme těmto zvířatům silová. A tak vznikla koňská, delfíní, lví a další bratrstva. Jejich členové u sebe nosili zejména v období slavností odznak bratrstva. Například masku s rohy, oháňku nebo i kůži příslušného zvířete nebo jeho keramickou či dřevěnou sošku.

 

Také v běžném životě měly hlavní slovo ženy. Rozhodovaly v podstatě o všech stránkách mírového života. Vybíraly si muže a braly si je k sobě jako milence. A když se jim muž znelíbil, poslaly jej zpět k jeho bratrstvu. To, čemu dnes říkáme rodokmen dítěte, se bralo podle matky. Otec byl totiž nejistý. Významnou úlohou žen bylo uchování a příprava osiva a jeho zapravení do země. Samozřejmě za pomoci příslušných obřadů.

 

Pro zachování a obnovení plodnosti země obcovala Nymfa každé jaro při slavnosti setí s několika muži z bratrstva, které si pro tento rok vybrala. Jednoho z mužů si pak vzala k sobě a ten se stal Válečným králem pro příští rok. Jeho úkolem bylo starat se o bezpečnost společenství a vést muže do boje, bylo-li třeba. Za rok byl obřadně svržen, jeho tělo roztrháno a při jarních slavnostech vráceno do brázdy.

 

Postavení tohoto krále se totiž odvíjelo od dávného mýtu z dob, kdy se Bohyně matka rozštěpila na dvě podoby, na Bohyni života a Bohyni smrti. Bohyně života měla za milence a manžela Boha vegetace. A tento Bůh vegetace každý rok na konci vegetačního období umíral. A Bohyně života za ním sestupovala do podsvětí a po zápasu s Bohyní smrti jej nakonec na jaře vyváděla zpět na povrch zemský. Zprvu byl král zabíjen v době jarního setí. Později, když byl považován za vtělení Slunce, již v době, když je slunce nejslabší. Ve třináctém lunárním měsíci roku. Tak hluboko sahá tradice nešťastné třináctky.

 

Později u některých společenství vládl tento král déle. I devět let, což je takzvaný Velký rok. Králové to zdůvodňovali tím, že s délkou vlády vzrůstá zkušenost. A místo nich byl obětován náhradník - malý chlapec. Později i zvíře. A někteří králové se v pozdější době vůbec odmítli vzdát moci. Jako například na Krétě, v Attice a také v Pelasgii, o které bude řeč za chvíli.

 

Například na Krétě byl obětován místo krále jeden z Býčích mužů. Podstoupil s rozzuřeným posvátným býkem zápas, který zpravidla nepřežil. Zprvu to členové zdejšího Býčího bratrstva brali jako čest. Ale časem přestávali mít chuť nechat se uštvat a nabrat na rohy. I když to bylo přání Bohyně. Když viděli zdejší králové, kteří užívali titulu Mínós, tuto nechuť, nařídili, aby tuto oběť dodávaly kolonie nebo dlužná města.

 

O Mínoova býka, zvaného též Mínotaurus, neboť taurus je řecky býk, se staraly kněžky ječmenné bohyně Ariadné. Uměly ho rozzuřit, ale i uklidnit. A tak v době některých slavností přes něj ony i vybraní mládenci skákali a prováděli akrobatické kousky. O jarních slavnostech probíhal v Knóssu symbolický akt lásky mezi hlavní kněžkou Bohyně Pásifae - Měsíční krávou a králem Mínoem - Slunečním býkem. Tento rituál nahrazoval původní veřejné obcování kněžek ječmenné bohyně Ariadné s býčími muži v rohatých maskách. Pak hlavní kněžka Mínotaura (zástupnou oběť za krále) porazila a krůpějemi jeho krve ředěné vodou byly postříkány okolní pole a sady, aby hojně rodily.   

 


 

Jenže jak ubíhala staletí, stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Stále méně lidí slyšelo hlasy předků a bohů. Nakonec bohové mluvili pouze k disponovaným jedincům a to jen v horách nebo na místech tuto schopnost podporujících. Na posvátných místech. Dnes jim říkáme silová místa. Zde byly zakládány svatyně a takzvané věštírny, ve kterých ještě bohové promlouvali ke svých kněžím a kněžkám.

 

A když i příslušníci vládnoucích dynastií přestali slyšet hlas bohů, začali vládnout podle svých představ. A hlavně začali se bát o své postavení. Neboť vedení božským hlasem, to bylo to, co potvrzovalo oprávněnost krále v jeho úřadě. Nastalo období represí, krutosti a bezohlednosti. U kočovných pasteveckých národů došlo k této změně o něco dříve, než u civilizací zemědělských. Jakmile jejich vůdci dostatečně posílili svou moc, byla mírumilovná mateřská Bohyně nahrazena bojovným bohem Otcem. A to mělo za následek i změnu vztahů mezi muži a ženami.

 

V důsledku těchto změn přestali být i prostí lidé ve svém jednání přímí. Museli se přetvařovat. Museli mluvit jinak, než cítili, museli se chovat jinak, než chtěli. Jinak by se vládnoucí menšině mohli znelíbit a nemuseli by to ve zdraví přežít. Takto se v této době vytváří osobnost člověka. Vnější maska, kterou člověk ukazuje navenek. Lidé se v této době začínají řídit vnějšími zákony a přikázáními, které nahradily vnitřní božské hlasy. A tak se pomalu začíná rozvíjet základ nového stupně vědomí, kdy člověka již nevedou hlasy předků a bohů, ale sám vyciťuje, co je v jeho civilizaci ještě přijatelné a co už ne.

 

A protože rozvoj nových schopností byl pomalý, začali si tehdejší lidé v rozhodování pomáhat taháním losů, kostkami, věštěním z letu ptáků, z vnitřností obětovaných zvířat atd. Z dnešního pohledu to tehdy bylo na místě, ale není to na místě dnes, kdy máme k dispozici cit a rozum. A měli bychom je používat. A v souladu s dalším vývojem vědomí rozvíjet intuici a nikoli se důkladně učit starým věšteckým uměním.

 

Řada lidí si tehdy položila otázku: Co jsme udělali, že nás bohové opustili a přestali nám radit? A vysvětlili si to po svém. Asi jsme se vůči bohům provinili anebo jsme je rozzlobili. A hledali způsob, jak to odčinit. A vymysleli další oběti na usmíření bohů. Sem do tohoto období můžeme položit prvopočátky mnohých náboženství, která říkají: Na počátku byl hřích a za ten jsme byli potrestáni. Ale budeme-li dostatečně zbožní, pilní, hodní a tak dále, bude nám odpuštěno. Tehdejší lidé si ani nemohli uvědomit, že za tím není hřích, ale vývoj lidského vědomí.

 


 

Země na sever od Kréty se kdysi nazývala Pelasgie. Byla součástí velkého kulturního centra, které se rozprostíralo od Kréty až do střední Evropy. Lidé zde žili usedlým způsobem, zabývali se zemědělstvím, pastevectvím a jednoduchou řemeslnou výrobou. V období, o kterém si vyprávíme, zde však proběhlo něco, čemu by se dalo říci starověká průmyslová revoluce. Zdejší lidé přišli na to, jak vyrobit bronz. Slitinu, která svými vlastnostmi převyšovala doposud užívanou měď. Nutno dodat, že zemědělská revoluce proběhla dávno před tím především v Mezopotámii, kde bylo vyšlechtěno obilí a další plodiny a zdejší lidé jejích výdobytků hojně využívali.

 

Pelasgie byla obydlena příslušníky mnoha národů. Nejstarší z nich byli dle pověsti Pelasgové, kteří povstali ze zubů hada Ofióna, když jej Bohyně roztrhala na kusy. K nim postupem času přibyli přistěhovalci z Egypta, z Kréty i z Malé Asie. Král Pelasgů Pelops vystavěl města se silnými kamennými zdmi a s hrobkami ve tvaru včelích úlů, podobného tvaru, jaký mají kruhové chatrče v Lybii. Po něm se dodnes tato země jmenuje Peloponésos - Pelopův (polo)ostrov.

 

Bohyně Panna zde měla jméno Herwa, což znamenalo ochránkyně. Hlavními středisky jejího kultu byl Argos a Olympia. Počátkem každého lunárního měsíce, v ranních hodinách dne, kdy se měl objevit srpek nové luny, odcházely ženy z Argu k posvátnému prameni. Vykoupaly se a usadily do velkého kruhu, každá s ženami svého rodu. Hovořily spolu o úrodě, o hospodářstvích i o dětech a naslouchaly příběhům vyprávěným staršími ženami. Jakmile se přiblížil soumrak, začaly zpívat chvalozpěvy a písně oslavující Bohyni Pannu představovanou přibývajícím srpkem Luny. Když se bohyně objevila nad obzorem, zapálily ženy v centru svého kruhu oheň. Pak přistoupily ke zpěvům s rychlejším tempem a k očistným, dnes bychom řekli k transovním tancům. Na závěr obřadu, když se srpek Luny blížil k obzoru, namalovala hlavní kněžka všem ženám na čelo malý půlměsíc. Pak se ženy vrátily průvodem ke svým domovům.

    Každé jaro se hlavní kněžka vykoupala v posvátném prameni a přihlížela slavnosti posvátného sňatku – spojení měsíční krávy a slunečního býka. Všechny ženy od ní dostaly věneček jako symbol obnovené plodnosti pole i lůna. Slavnost pokračovala rituálními tanci a hodováním.

    Každé čtyři roky byly konány v Olympii na počest Bohyně závody dívek v běhu. Dívky byly rozděleny do tří věkových skupin, které odpovídaly třem osobám Bohyně, třem fázím Luny i třem obdobím života žen, Tři vítězky se na celé období staly pomocnicemi hlavní kněžky.

*****

 

Asi tak tři tisíciletí před naším letopočtem vrcholí starověké klimatické optimum. Období, kdy celá oblast kolem nynějšího Středozemního moře včetně Sahary a oblast kolem severního Indického oceánu byla kvetoucí zahradou. Od té doby se začalo pozvolna ochlazovat. K tomu se přidávaly dlouhé periody sucha. O jedné z nejdelších se předpokládá, že trvala přibližně od roku 2200 př.n.l. do roku 1900 př.n.l. Tyto měnící se klimatické podmínky uvedly do pohybu pastevecké kmeny žijící v ruských nížinách a ve střední Asii, které se vydávají na jih.

 


 

Prvním putujícím národem, se kterým se setkali obyvatelé Pelasgie, byli Iónové, kteří přišli z oblasti Dunaje přes Illýrii (dnešní Chorvatsko a Černou Horu). Byli to pastýři, kteří se živili masem, sýrem, mlékem, medem a planými rostlinami. V těchto kmenech vládl náčelník a žena byla podřízena muži. Přihnali s sebou svá stáda, přivedli své ženy a přinesli své bohy. O pěstování obilí a o ovocných stromech neměli ani ponětí.

 

Trojitá Bohyně sdělila svému lidu ústy svých nejvyšších kněžek, aby nově příchozí vlídně přivítali, ovšem pod podmínkou, že uznají místní náboženské zvyky a budou se jimi řídit. Když se Iónové seznámili s výdobytky zdejšího pohostinného lidu, zejména s chlebem a ovocem, dovolili svým bohům, aby se podřídili Bohyni. Zasadil se o to jejich vůdce Mínyás.

 

Iónové žili v manželství. Což tehdy znamenalo, že muž vládl své ženě. Nová generace mužů však začala od tohoto zvyku svých otců upouštět, když viděli, že původní obyvatelé takto nežijí. Naproti tomu Kekrops, král v nedalekých attických Athénách, tuto novotu, se kterou se setkal na svých „studiích“, začal zavádět. Bohyně, která zde měla jméno Athana, souhlasila se zaváděním této novoty. Ovšem pod podmínkou, že vše bude probíhat bez neúcty k ní i k samotným ženám.

 

Ale jak šel čas, posilovali iónští muži své postavení. Jeden z jejich vůdců, jmenoval se Triptolemos, získal od Bohyně svolení provádět orbu a setbu obilí. Tvrdil však, že chce ušetřit ženy od těžké práce, neboť muži mají přece jen o něco více síly. Když některý z tehdejších významných vůdců nebo reformátorů zemřel, dala mu za nějaký čas Bohyně titul héroa a ustavila nové svatyně i kněžky, které se o tyto svatyně staraly. Tyto kněžky se nevdávaly, ale po starém způsobu si vybíraly ve dnech slavností milence.

 

Když Iónové uznali svrchovanost Bohyně, svolili většinou, aby se i jejich synové stali členy pelasgických bratrstev. Každé z těchto bratrstev mělo své posvátné zvíře nebo ptáka, kterého nesmělo lovit a jíst, vyjma slavnostních dnů k tomu určených. V tento den přecházela síla tohoto, dnes bychom řekli totemového, zvířete do nich. V jiné dny, jak říkala tradice, by přišla smrt.

 

Členové bratrstev si oblékali jejich kůže, zdobili se jejich peřím. Na počest totemových zvířat a ptáků se konaly (transovní) taneční slavnosti, na kterých se napodobovaly pohyby totemového zvířete nebo ptáka. Vůdce bratrstva měl údajně v tyto slavnostní dny schopnost komunikovat s duchem tohoto zvířete. K těmto bratrstvům patřilo i kozí bratrstvo Satyrů, kozí bratrstvo Silénů a koňské bratrstvo Kentaurů. Existovali i leopardí muži, soví muži a další. 

 

Ženy měly podobné spolky zvané sesterstva. Do nich vstupovaly především ty, které se nechtěly vdávat. Říkalo se jim nymfy, ale nepleťte si je s Nymfou - hlavní kněžkou Bohyně. Zákony Bohyně nedovolovaly těmto ženám mít milence ze stejného bratrstva. Takže soví žena nesměla mít za milence sovího muže, ale třeba lvího či leopardího. Toto pravidlo zcela jistě přátelsky spojovalo roztroušené komunity a dnes v tom vidíme i opatření proti genové degeneraci populace.

 

Bohyně - Nymfa měla v tomto období v Pelasgii i na Krétě jméno Rhea. Jejím milencem byl bůh Kronos, se kterým měla spoustu dětí, převážně dávných pelasgických hrdinů. Jedno z dětí se jmenovalo Zagreus. Tento Zagreus, kterého na důkaz své plodnosti každoročně porodila Rhea v Diktejské jeskyni na Krétě, byl každoročně obětováván pro zvýšení plodnosti země.

 


 

Za nějaký čas přišli do Pelopovy země Aiolové. Byli bojovnější než Iónové a přišli okolo Nehostinného (dnes Černého) moře z Thrákie. Nedostali se daleko, jen do oblasti jižně od hory Olymp. Mocné město Théby založené Féničanem Kadmem jim zahradilo cestu na jih. Aby zdůvodnili práva svého kmene na zdejší území, přinutili jejich vůdcové kněžky zdejší Mínyovy svatyně, aby je přijaly za manžely.

 

A tak si místní vládcové začali říkat Mínyovci. Jejich předek Aiolos dostal od Bohyně titul héroa a moc nad větry. Jejich bůh Dios, který vládl nebesům, byl prohlášen za syna bohyně Rhey. Byl částečně ztotožněn s jejím synem Zagreem, o kterém jsem se zmínil výše. Diovi kněží a Rheiny kněžky se dohodli na kompromisu. Jméno Zagreus bylo zkráceno na Zeus, aby to znělo podobně jako Dios. Tento Zeus byl brán jako dospělý bůh a proto se nemohl jako dříve každoročně rodit na Krétě a každoročně být obětován pro zvýšení plodnosti země.

 

Zeus dostal na starost některé mužské záležitosti, ale nejvyšší autoritou zůstala dále Bohyně. A totéž platilo samozřejmě pro jeho kněze a její kněžky. Hlavní sídlo Diova kultu bylo vybudováno v bezpečné Dódóně, která ležela na samém konci pelasgického světa u Illyrských hranic.

 


 

Přenesme nyní svou pozornost jinam. Uprostřed hor, v místě, kterému dnes říkáme Delfy, stávala svatyně Bohyně. V této svatyni byla ústřední věštírna, ze které vycházela všechna zásadní rozhodnutí v náboženských otázkách. Věštírnu řídily kněžky, které dostávaly inspiraci od posvátného hada Pýthóna, o kterém pověst vyprávěla, že je vtělením dávného héroa Dionýsa, který objevil způsob, jak z hroznové šťávy vyrobit víno.

 

Za čas se Aiolové naučili stavět lodě a vypluli na moře. Seznámili se s novými národy i s novými božstvy. Velmi sympatický jim byl Apollón, bůh z ostrova Délu. Jeho kult přenesli na pevninu, aby chránil Aioly před morem a dalšími nemocemi.  Jednou pronesl posvátný had Pýthón ústy Dionýsovy kněžky nějaké výhrady vůči tomuto novému bohu, lučištníku Apollónovi. Když se o tom jeho lučištníci dozvěděli, vtrhli do Delf, Pýthóna zabili a kněžky boha Dionýsa postříleli.

 

Tím ovšem rozzlobili Bohyni, a ta poslala ústy své hlavní kněžky Apollóna na nucené práce ke králi Admétovi. A nařídila mu uctít památku posvátného Pýthóna a pokračovat v díle Dionýsově. Trest si odpykal v Apollónově zastoupení jeho hlavní kněz. Pokud by se nepodvolil, hrozila mu smrt.

 

Když výkon trestu skončil, ujal se Apollón věštírny. V jejím okolí byl ve velkém množství vysazen posvátný Apollónův strom vavřín. Na památku Pýthóna byly založeny pýthijské hry a jeho zdejší věštkyně dostaly jméno Pýthie. Jako Pýthie byly vybírány negramotné prosté ženy z okolí Delf. Nejprve skutečně fyzické panny, později po nějaké sexuální aféře raději vdovy. Tyto ženy nemusely mít žádné znalosti ani schopnosti, jen musely podstoupit předepsaný velmi složitý rituál, aby jejich ústy promluvil Apollón. Prosté ženy totiž snadněji sestupovaly do hlubších úrovní vědomí, na kterých k nim promlouval bůh, než relativně vzdělaní kněží Apollónovi.

 

Zavádění nového Apollónova kultu neproběhlo zcela bez komplikací. Například kozí muži Silénové, známí svojí hrou na píšťaly, dále uctívali svého héroa Dionýsa. Apollónovi lučištníci je vyhnali z blízkosti Delf. Jejich vůdce Marsyás byl zajat, zabit a jeho kůže dlouho visela v Delfách jako varování pro ostatní. Na Dionýsa se však postupně pozapomnělo, a to na hodně dlouho.

 


 

Když později králové iónských Athén začali obchodovat se vzdálenějšími zeměmi, začali se i Mínyjci věnovat vzdálenějším plavbám. Jednak je lákala vidina kořistí a také zisky plynoucí z obchodu. A zadařilo se. Mínyjci začali bohatnout.

 

Přestože bylo u Mínyjců manželství již častým jevem, stávali se mnozí z nich členy rozličných bratrstev. Nejznámější bylo v této oblasti koňské bratrstvo Kentaurů. Tito mužové zůstávali věrní Bohyni a ctili svého héroa Sabázia, objevitele piva. Jedním z vůdců tohoto bratrstva byl moudrý Cheirón. Toto i další bratrstva byla Mínyjcům trnem v oku, protože ve dny slavností utíkala řada jejich manželek do hor, kde po starém způsobu obcovaly s příslušníky těchto bratrstev, aby byla takto zajištěna plodnost země i obilného osiva.

 

Pozn.: Toto obcování si ovšem nesmíme představovat jako současné čtvrthodinové vybití se v manželské posteli. Byla to rituální záležitost, kde žena představovala Bohyni a muž jejího božského milence. V okamžiku orgasmu dvojice ztrácela vědomí hmotného světa a ocitala se na chvíli v říši Bohyně. Což v současné době je sice možné, ale zdá se, že ne příliš časté.

 

Aby omezil moc Bohyně, vyzval nový mínyjský král Athamás její místní hlavní kněžku Ínó, aby si jej vzala za muže. Bohyně s tím kupodivu souhlasila. Jakmile upevnil svou moc, rozhodl se Athamás skoncovat s bratrstvem Kentaurů. Vyhnal je z blízkosti mínyjských sídel na území Lapithů. Z jejich posvátné hory Pélion odstranil sochu Bohyně s kobylí hlavou a vztyčil zde sochu beraního boha Dia oděnou do zlatě vyšívaného beraního rouna. Bohyně za to potrestala jeho lid neúrodou. Král Athamás vyslal posly do Delfské věštírny, s otázkou, jak usmířit Bohyni. Odpověď, kterou dostal, byla krutá. Obětovat dvě ze svých čtyř dětí, Frixa a Helé Diovi. Athamás váhal, ale nakonec svolil. Aby tomuto skutku zabránila, poslala Ínó tajně děti na korintské lodi do daleké Kolchidy. A ze vzteku strhla ještě rouno z Diovy sochy na hoře Pélion, zabalila je a dala dětem jako dar kolchidskému králi Aiétovi. Athamantovi  namluvila, že se děti i s rounem vrhly do moře. Athamás dostal záchvat zuřivosti, zabil druhého Ínina syna a když se sápal i na Ínó, ta popadla do náruče nejmladšího syna a vrhla se s ním z útesu do moře. Jejich mrtvoly našla jiná korintská loď.

 

Na její památku byla z popudu korintského krále Sísyfa, oddaného ctitele Bohyně, Ínó postavena svatyně, ve které byla uctívána jako Leukothea (= Bílá bohyně), ochránkyně plavců. A tak bylo její jméno přidáno k mnohým dalším, pod kterými byla Matka všech uctívána.

 


 

Uběhla řada let a ze severu začal na území dnešního Řecka pronikat pastevecký kmen Achájů. I ti byli vlídně přijati stávajícím obyvatelstvem. Našli zde města s pevnými hradbami, s krásnými paláci, zdobenými domy, přístavy s loděmi. Rádi obohatili svou pasteveckou stravu sušenými fíky, ječmenným chlebem, mořskými rybami a olivovým olejem.  Jen nechápali, jaká proměna se s jejich bratranci Ióny a Aioly stala. Nosili na jejich vkus ženské šaty, šperky, a dokonce viděli v ženách silnější pohlaví. Ženy zabíraly všechny důležité kněžské úřady a staří dobří pastevečtí bohové se dostali do područí Bohyně.

 

Achájští vůdcové se rozhodli s tím něco udělat. Měli obrovskou výhodu, válečné vozy, tažné koně a lepší zbraně. Stávající obyvatelé považovali koně za posvátné zvíře, které využívali jen ti nejvýše postavení. A tak achájští bojovníci postupovali velmi rychle k jihu a obsazovali jedno překvapené město za druhým a postupně nastolovali svůj patriarchální řád.

 

Achájský vůdce Sthenelos ospravedlnil své uchvácení mykénského trůnu násilným sňatkem s manželkou svého předchůdce, která byla současně zdejší hlavní kněžkou Bohyně. Několik let trvalo, než upevnil svou moc. Pak začal on a Diovi kněží řešit i místní náboženské otázky.

 

Především zrušili Kronovo poručnictví nad Diem. Za Diova bratra uznali pouze boha pastvin a lesů Poseidase, který byl pod jménem Poseidón uctíván i achájským lidem. Dále popřeli, že by Dios byl někdy týž bůh jako Zagreus, syn trojité Bohyně. Odedávna se jmenuje Dios a není závislý na nikom. Ale ani Pelasgové ani Iónové nesouhlasili s tímto názorem. Hlavní kněžka bohyně Matky Rhey se spojila s hlavní kněžkou bohyně Panny Athany a vyslaly poselství k hlavnímu knězi Poseidónovu i Apollónovu s návrhem, aby byl Dios ihned sesazen, neboť hrozí omezení jejich pravomocí i rozvrácení bohatého náboženského života v celé zemi. Poseidón a Apollón přijali tento návrh, který počítal i s likvidací svatyně v Dodóně. Jenže Sthenelos, který se o tomto plánu nějak dozvěděl, nechal zajmout všechny čtyři odpůrce. Neodvážil se je ale zabít.

 

Dodónská věštírna pak nařídila, aby Poseidón a Apollón byli na rok vyhoštěni ze země a stali se sluhy cizinců. Tento trest byl vykonán na obou hlavních kněžích. Sthenelos je poslal ke svému spojenci, trojskému králi Laómedonovi, který je zaměstnal na stavbě svého paláce. Rhea a Athana dostaly mírnější trest. Jejich hlavní kněžky byly uvázány za vlasy k dubovému stromu a visely tam tak dlouho, dokud neodpřísáhly, že již nebudou kout další pikle.

 

Když však Achájové zjistili, že Bohyně je v tomto kraji příliš mocná, změnili svůj plán. Odvrhnou stávající Diovu ženu Diónu a přinutí Bohyni, aby se stala jeho manželkou. Pak on bude velkým otcem a ona jen matkou jeho početných dětí. Ostatní kmeny a kulty zastrašené osudem Apollóna, Poseidóna, Rhey a Athany přistoupily na toto rozhodnutí. Bylo to velké rozhodnutí, neboť od těch dob se změnily po vzoru tohoto božského páru i poměry v rodině. A muži začali rozhodovat i o tom, co doposud řešily jen ženy.

 

Pelasgický héros extatického tance Enuálios byl ztotožněn s thráckým bohem válečné vřavy Áreem, se kterým se Achájové na své cestě na jih seznámili, a prohlášen za zrozeného z nového svazku Dia a Bohyně. Podobně dopadl i kovářský hérós Héfaistos z ostrova Lémnu.  Navrhovalo se, aby tomu bylo tak i v případě Apollóna. Ale Apollónovi lučištníci byli proti tomu, tvrdili, že Apollón je sice Diův syn, ale matkou je lýdská Bohyně matka Latona.  Byl přijat kompromis: Apollón byl ztotožněn s místním léčitelským héroem Pajávónem a prohlášen za syna Diova a jeho milenky, lýdské polobohyně Létó.

 

Podobně odmítli mateřství podřízené Bohyně přívrženci arkadského pastýřského héroa Herma. Tvrdili, že Hermovou matkou je arkadská Bohyně Vědma uctívaná zde pod jménem Máia. I zde byl nakonec přijat kompromis. Hermés byl prohlášen za syna arkadské Máii, ale ta byla degradována z Bohyně na pouhou nymfu. Áreovi kněží vzhledem k dávnému nepřátelství obou kultů však nechtěli o Diově otcovství ani slyšet. Tvrdili, že Árés je pouze synem Bohyně, který byl počat bez otce. Jenže Stanhelos byl silnější a tak jejich návrh nebyl přijat. Árés zůstal synem Dia a Bohyně. Ale jelikož všichni bohové museli mít otce, došlo i na Dia. Nakonec zůstal synem Kronovým, ale Kronův kult byl silně potlačen.

 

V zemi byla ještě řada svatyň nejrůznějších héroů a ty nebylo možno vzhledem ke zbožnosti místního obyvatelstva jen tak zavřít. A tak byl vymyšlen úskok. Za otce většiny héroů byl prohlášen Dios, matkami byly jeho milenky z řad smrtelných žen nebo nymf. A Bohyně panna Herwa coby Diova manželka dostala pozměněné jméno Héra, což znamenalo paní a dalo se to chápat i jako ochránkyně héroů. Za sídlo nové božské rodiny byla vybrána velká hora Olympos na samém okraji země.

 

Pak svolal Sthenelos do Olympie slavnostní shromáždění. Podobné, jaké kdysi svolali mezopotámští mudrci později zvaní astrologové, když chtěli dát rození dětí nový řád. Olympie ležela na úpatí malé hory Olympu a odedávna tu bylo nejposvátnější místo země, svatyně Matky Rhey. Sjeli se sem všichni, jak bychom dnes řekli, náboženští i političtí vůdcové země, hodovali a rokovali o definitivní podobě budoucí božské rodiny.

 

Prvním kompromisem bylo skloňování Diova jména. Od těch dob se říká Zeus, bez Dia, k Diovi, i když to původně byli bohové dva.

 

Kajícímu se Poseidónovi bylo svěřeno správcovství nad moři. Původně byl bohem lesů a pastvin, ale zejména lesů ubývalo a nakonec lodě i vesla jsou také ze dřeva. Jeho původní manželka, obilná matka Dámáter, byla zavržena a za novou manželku dostal Amfitrítu, jednu z podob bohyně Paní moří.

 

I kající se Apollón nakonec povýšil. Převzal totiž většinu svatyň, které dříve patřily héroovi Prométheovi, jehož kněží se rezolutně odmítli podřídit Diovi. A s nimi řadu škol hudby, umění i astrologie.

 

Hermés dostal kromě pastvin i roli Diova posla a patronát nad obchodníky, vyjednávači a hlasateli. A za syna mu přidělili arkadského kozího boha Pana. Ačkoli mezi lidem kolovaly i jiné historky o jeho původu.

 

Trojitá bohyně v osobě Nymfy Mariéné byla také přijata do olympské rodiny. Za manžela jí přisoudili nového kulhavého kovářského boha Héfaista. Původně byla prohlášena též za dceru Diovu, ale za čas se jí podařilo osamostatnit se. Stala se dcerou Nebe a Moře, dostala nové jméno Afrodíté a za milence získala boha války Área.

 

Na Olympu nemohla chybět ani Trojitá bohyně v osobě Panny. Dostala se tam pod pelasgickým jménem Artemis. Musela však podstoupit znovuzrození z Dia a Létó a stala se tak sestrou Apollónovou.

 

Některým zástupcům se to však nelíbilo a tak dostala Bohyně Panna na Olympu ještě jedno místo. Ale pod novým jménem Athéna (místo Athana) musela podstoupit též znovuzrození. Tentokráte z Diovy hlavy jako důkaz, že Zeus, když chce, nepotřebuje k plození ženské pohlaví. A protože se Athéna kála za svůj dřívější pokus svrhnout Dia, stala se dcerou nejpříkladnější.

 

Podsvětí bylo svěřeno Diovu zachmuřenému bratrovi Hádovi. Někteří se pokusili dát mu alespoň za manželku Trojitou bohyni v osobě Vědmy Hekaté, pro kterou žádali zachování jejích podsvětních pravomocí. Ale Diovi přívrženci se báli síly jejího kultu a tak jí nechali pouze postavení druhořadé podsvětní bohyně. Jenomže nebylo možno odstranit Bohyni z podsvětí zcela, byla sem dosazena ve své panenské podobě pod jménem Persefóné. Musela však uznat poručnictví svého strýce Háda. Toto rozhodnutí způsobilo mezi kulty hodně zlé krve, neboť příznivci této bohyně v tom viděli více znásilnění než manželství.

 

Dále se Sthenelos a Diovi kněží pokusili co nejvíce potlačit existenci bratrstev a sesterstev, neboť jejich volná láska jim byla trnem v oku. A tak byla Diovi dána kromě beranů i moc nad býky, orly a velkými hady, Héra dostala kukačky a krutihlavy, Apollónovi přibyli k myším i včely, vlci, delfíni a sokoli, Artemis dostala lesní zvěř, psy a medvědy, Athéna sovy, vrány a volavky, Hermés malé hady a ještěrky, Árés kance a Poseidón ryby a koně. To pobouřilo Pelasgy, neboť měsíčkový tvar otisku koňského kopyta byl pro ně jasným důkazem panství Bohyně. Museli však mlčet, neboť s bojovnými Acháji a jejich zbraněmi nebyly žádné žerty.

 

Tyto změny byly spolu s novým kalendářem vysvětleny návštěvníkům Olympie formou představení, které řídili hlasatelé boha Herma. Na tomto představení se Zeus vzepřel Kronově nadvládě a v boji porazil svého otce a jeho spojence. Vzal si za manželku Héru, narodily se jim děti Árés a Héfaistos. Diovi samotnému vyskočila z hlavy Athéna. Poseidón si vzal za ženu Amfitrítu, Héfaistos Mariéné a Hádés mladičkou Persefónu. A na závěr představení se totemová zvířata a ptáci dobrovolně poddali svým novým pánům a paním. Dia hrál samotný Sthenelos a každý z dalších bohů či bohyň byl představován jeho Nejvyšším knězem či Nejvyšší kněžkou.

 

Při příležitosti tohoto olympijského rokování a slavnosti se konaly i hry, jichž se účastnili mladí muži z celé země. Byly naoko pořádány k uctění svrženého Krona. Později byl i Malý Olymp přejmenován na horu Kronovu.

 

Vítězem těchto her později nazvaných olympijské se stal mladý Alkáios z Týrintu, býčí muž a velký příznivec Trojité bohyně. Zvítězil ve všech disciplínách. Byl to muž neobyčejné síly i vzrůstu. Přišel sice do Olympie s připomínkami k novému řádu, ale jako většina přímých a bezelstných mužů se nechal uchlácholit a z mnohých svých požadavků slevil. I tak udělal pro bohyni více, než kdokoli jiný. Pohrozil totiž sněmu, že pokud bude na Olymp dosazeno více bohů než bohyň, zvedne svůj okovaný olivový kyj a .... A odstranit vítěze her takového významu by bylo nemoudré. 

 

Alkáiovi se podařilo tak získat pro Bohyni na Olympu další dvě pozice. A tak se dostala Trojitá bohyně na Olymp ještě v postavě Obilné matky s jménem pozměněným na Démétér a v postavě Paní chrámu a domu Hestie, jejíž role byla však snížena na ochránkyni domovů a lidských sídel. Obě byly prohlášeny za Diovy sestry.

 

Takže od tohoto dne zasedlo na Olympu šest bohů: Zeus, Poseidón, Apollón, Hermés, Héfaistos a Árés. A šest bohyň: Héra, Demétér, Hestia, Athéna, Mariéné a Artemis. Hádés a Persefóné zůstávali dole v podsvětí. Jen Poseidón přišel trochu zkrátka. Jeho nová manželka Amfitríté zůstala bohyní druhého řádu.

 

Když se Nejvyšší olympijská kněžka, která hrála na slavnosti bohyni Héru, zeptala Alkáia, zda nevydobyl bohyni lepší pozice z hlouposti nebo z vypočítavosti, urazil se a šípem jí prostřelil nalitý prs, až mléko vystříklo. Tento čin mu přinesl jak smůlu, tak i slávu. Vypravil se do Delfské věštírny s otázkou, jak tento skutek odčinit.  Byl poslán do služby ke Sthenelově synu Eurystheovi a z jeho popudu vykonal pod jménem Héraklés, což znamená „díky Héře proslavený“, dvanáct obtížných prací.

 

Tento Héraklés se dostal do konfliktu s novým náboženským systémem vícekrát. Například když byl Diovi přidělen býk, opustil na protest býčí bratrstvo a stal se lvím mužem. Jednou pronásledoval thesalský král Admétos jelena a ten se uchýlil do Hádova posvátného háje. Admétos tam za ním vnikl, čímž vzbudil nelibost Hádových kněží. A ti mu nařídili, že buď on sám anebo někdo z jeho příbuzných se musí nabídnout jako oběť uraženému bohu, jinak stihne celou zemi kletba. Jeho milující žena Alkéstis se tehdy nabídla místo něj. Zrovna v tu dobu tudy procházel Héraklés a dozvěděl se o tom. Rozlítil se, protože tento posvátný háj ukradl nedávno Hádés panenské bohyni Persefóně. Vrazil tam se svým kyjem právě včas a Alkéstis byla zachráněna.

 


 

Kdekdo z původního obyvatelstva nadával na ony nové vymoženosti. Jenže co se dalo dělat. Věštby z Delf i z Dódóny vyznívaly ve prospěch reforem a tam, kde nestačily věštby, umlčela reptaly síla achájských zbraní. Lidé se museli hodně přetvářet, a tak vytváření a posilování osobnosti dostalo tehdy i u původního obyvatelstva zelenou.

 

Jen tři králové odmítli uznat nový olympský řád. Král Salmoneus z Elidy, korintský král Sísyfos a král daleké Kolchidy Aiétés. Všichni byli věštbami zatraceni. Salmoneus, který zesměšňoval Dia umělým hromem, byl ukamenován. Sísyfos se prohřešil tím, že zajal Hádova kněze, který se chystal přebrat od Hekatiny kněžky Podsvětní svatyni. Sthenelos k němu poslal posla, aby kněze propustil, neb jediným pánem podsvětí je nyní Hádés. Za to, že neuposlechl, byl zajat a přinucen pracovat jako dělník v dole, až ho jednou rozdrtil sesutý balvan. A pokud jde o Aiéta z Kolchidy, původně korintského krále, který se usadil v podkavkazské Kolchidě, ten byl tak daleko, že se všem těm věštbám mohl jen smát.

 

Ale již za čas se mezi lidem zejména díky potulným pěvcům vyprávělo, že krále Salmonea Zeus zabil bleskem. A že Sísyfos tlačí za trest v podsvětí obrovský kámen. A bude jej tlačit tak dlouho, dokud jej nepřemístí na druhou stranu kopce. Jenže vždy, když jej dotlačí pod vrchol, ujede mu noha a kámen se zřítí zpět.

 

Důsledkem náboženských půtek, které přetrvávaly ještě dlouho po zavedení tohoto nového řádu, byly také pověsti, že hrdá Héra odmítla ze žárlivosti věnovat přízeň těm héroům, kteří o sobě prohlašovali, že jejich otcem je Zeus.

 


 

Časem se objevily další komplikace. Hádovi kněží si v Dodóně stěžovali, že jeden ze synů Apollónových, Asklépios, založil v Delfách lékařskou školu. Vinili Apollóna, že toto podporuje a tím způsobuje, že Hádés dostává méně darů od pozůstalých. Asklépios totiž vzkřísil utopeného chlapce. Dodónská věštírna dala žalobcům za pravdu a nařídila uzavřít Asklépiovu školu. Asklépios však prohlásil tuto věštbu za nepravou. Tvrdil, že k Hádovi přijdou nakonec všichni a čím více mladých zachrání, tím více starých Hádés později dostane. Tato úvaha Dia rozzlobila, neboť ji nešlo vyvrátit. Jedině silou. A tak byla vyslána četa chrámových strážců z Dodóny do Delf, kde udělala pořádek. Zabila jak Asklépia, tak toho vzkříšeného chlapce. Jako odplata za tento čin byla Dodóna napadena Apollónovými lučištníky, kteří postříleli všechny Kyklópy. Tak se říkalo dodónským kovářům, kteří pracovali pro svatyně Dia, Poseidóna i Háda. Říkalo se jim také jednoocí, neboť si chránili koženou páskou jedno oko před jiskrami. Diova věštírna za to poslala Apollóna na rok do vyhnanství, tentokrát na sever k Hyperborejcům. Hlavnímu Apollónovu knězi opět nezbylo, než se podrobit.

 

Asklépiovi žáci odešli do Epidauru a na ostrov Kós, kde pokračovali v rozvíjení Asklépiova odkazu. A svého učitele ctili jako héroa. Nemoci zde dělili na nemoci lidské a nemoci božské. Mezi nemoci lidské patřilo to, čemu dnes říkáme zranění, otravy, infekce, nemoci z nesprávné výživy a podobně. Tyto problémy řešili praktici, pro které se ujal název Asklépiovci. Používali bylinky, vodní procedury a prováděli i jednoduché chirurgické zákroky.

 

Nemoci božské neměly tak zjevnou příčinu. Dnes bychom je nazvali psychosomatickými. Tyto problémy léčili Asklépiovi kněží řízeným spánkem. V tomto spánku se zjevila nemocnému Bohyně, od které dostal rady, jak si počínat a co ve svém životě změnit, chce-li, aby se jeho stav zlepšil. Řadě nemocným bylo lépe hned po probuzení a někteří se dokonce probudili uzdraveni. Později již neradila nemocným Bohyně, ale její pravomoci přešly na olympskou dvanáctku.

 


 

A jak šel čas, vzala za své i pracně vybojovaná rovnost mezi bohy a bohyněmi na Olympu. Z Thrákie přišel kult extatického vinného boha Dionýsa, přesně toho, který byl kdysi vytlačen z Delf Apollónem. Když byl všeobecně přijat, dohodl se s Apollónem o užívání klíčové svatyně v Delfách. Po tři zimní měsíce bude svatyně patřit Dionýsovi a po zbytek roku Apollónovi. A korunu tomu všemu nasadila Hestia, která prohlásila, že ji neustálé olympské šarvátky otravují, a když se teď vrátil Dionýsos, může ji v olympském sněmu zastoupit. A odešla z Olympu mezi lidi.

 


 

Nu, někteří sice říkají, že to vše bylo trochu jinak. Kdoví. Dějiny píší vítězové a Diovi kněží již záhy upevnili svou moc. A tak se v oficiálních mýtech dočítáme něco poněkud jiného.

 

A lidé si tyto a mnohé další příběhy vyprávěli a předávali z generace na generaci. A postupně z nich ubývalo to konkrétní a historické a přibývalo to obecné a všelidské. A tak většina mýtů odráží nejen přírodní cykly, historické a společenské události, dávné zvyky, rituály či pověry, ale jsou i obrazem lidské duše a dějů v ní probíhajících.  

 

Nezáleží příliš na tom, jak to vše bylo doopravdy. Vůbec nejde o nějakou historickou přesnost. Důležité jsou ty mýty. Protože ony, ne ta historická skutečnost, se podílely na utváření emocionální části naší duše. A nám nejde o to, abychom se vyznali v historii, ale ve své duši.

 

Vývoj lidství neskončil na prahu antiky, probíhal stále dál. Vytvářely se a rozvíjely další úrovně naší duše. Ale odkaz našich předků zformulovaný do mýtů nezmizel někam do neznáma. Jen role bohů a héroů se pozměnila. Neovlivňují již naše životy zvenku. Jsou však stále přítomni v naší duši a ovlivňují naše životy odtud, zevnitř. A více, než jsme si my, „moderní“ lidé schopni a ochotni připustit.

 


Odpovědi na některé otázky k tomuto tématu:

 

    Cožpak se lidské vědomí nějak mění?

   

    Podívej se, co o tom říká odborník kvalifikovanější, švýcarský psychiatr a psychoanalytik Carl Gustav Jung. Jen si prosím u něj nahraď slovo "primitiv" spojením "člověk starších vývojových úrovní".

 

    Primitivní mentalita se liší od civilizované hlavně tím, že její vědomí je co do rozsahu a intenzity daleko méně vyvinuté. Funkce jako myšlení, vůle atd. jsou dosud nerozlišena a jsou podvědomé. Což se například v myšlení projevuje tím, že primitiv nemyslí vědomě, nýbrž se jeho myšlenky objevují. Primitiv nemůže tvrdit, že myslí, nýbrž že "to v něm myslí". .......  Do (jeho) vědomí se vlévají manifestace nevědomí s jeho archetypy a mýtický svět předků ... (jejichž) existence (je) rovná, ne-li nadřazená, hmotnému světu.

 

    A podobně, jak se mění lidské vědomí v průběhu historie lidstva, mění se vědomí dítěte při jeho vývoji a zrání. Současné úrovně mentálního vědomí dospělých západních lidí dosahuje dítě plně až v pubertě.

 

    Jak to, že Bohyně někdy souhlasila i s tím, co je v podstatě proti jejím zájmům?

 

     Bohyně ví, že nemá smysl se tomu protivit.

 

     Jak mohou zplodit bohové a bohyně děti?

 

      To byly děti kněží a kněžek zastupujících jednotlivá božstva, kteří tehdy neznali něco jako celibát.

 

    Jak mám chápat tvrzení, že Bohyně potrestala Mínyjce za Athamantovy činy neúrodou?

 

    Z dnešního pohledu asi tak, že došlo k souběhu dvou událostí.

 

    Jaký to mělo smysl, když byly na počest poraženého Pýthóna a Krona založeny hry?

 

    Ve starověku se to nebralo tak jako dnes. Když byl někdo poražen, měl být i uctěn.

 

    Jaký rituál musely podstupovat ženy Pýthie?

 

    Nejprve se věštilo, zda vůbec může Pýthie věštit. Pokud ano, provedla očistu v nedalekém Kastalském pramenu. A pak se musela pomocí dalšího (nám však neznámého) rituálu ponořit do hlubšího stavu vědomí.

 

    Afrodíté je dle Hésioda dcerou Úranovou, a zde se dozvídám, že je dcerou Nebe a Moře?

 

   Na počátku byli Úranos, což znamená řecky Nebe, a Gaia, což znamená řecky Země, v ustavičném spojení a mezi ně se nevešlo nic. Až Kronos zrušil toto jejich spojení tím, že srpem usekl Úranův úd a hodil jej do Moře a tím je oplodnil. Takto byla počata Afrodíté.

 

   Co to znamená, že bůh dostal něco na starost?

 

   Že to dostali na starost jeho kněží, kteří jej v tomto světě zastupovali.

 

    Co jsi chtěl říct tím, že vytváření a posilování osobnosti dostalo tehdy u obyvatelstva zelenou?

 

   Jestliže je na obyvatelstvo vyvíjen hrubý nátlak, přizpůsobí se lidé tím, že se navenek chovají jinak, než cítí a smýšlejí uvnitř. To jim umožňuje snadněji přežít v těchto tvrdých podmínkách.

   

     Také by to chtělo mapku zmiňovaných míst a vysvětlivky. Možná by bylo dobré ještě vysvětlit ....,     Proč používáš tolik jmen jako Athamás, Ínó, Sísyfos, Marsyás. Je to pak nepřehledné, nešlo by psát obecněji? Král, vůdce, kněžka, ..

 

   To jsou jména postav řeckých bájí, jména samotná nejsou ani tak tak důležité. Ale když tam nebudou, tak ani znalí nepochopí, na co se naráží či kterého mýtu se to týká.

 

     Také by to chtělo mapku zmiňovaných míst a vysvětlivky. Možná by bylo dobré ještě vysvětlit ...., upřesnit motivace .....  a přidat podrobnosti.

 

   Nám zde jde o naznačení vývoje vědomí a ne o přesná historická fakta. K tomu bylo použito víceméně smyšlené vyprávění, protože naše znalosti o životě obyvatel Středomoří v období 1500 - 1000 let před naším letopočtem jsou velmi skromné.  To, co žádáš, sice je možno splnit, ale pohybovali bychom se čím dále více v oblasti fantazie.

 


 

Návštěvní kniha

zpět