Mantrování trochu jinak 

 

Co je to mantra, vysvětlím svými slovy: Mantra je slabika, slovo či věta, jejímž opakováním vyvoláme určité účinky. Pozitivní naladění, uklidnění emocí, klid v mysli, mantry očišťují, chrání a pomáhají nám také k dosažení nesobeckých cílů.  

 

Zní to hezky, ale je to pro každého? Znám například jedno už poněkud odrostlejší děvče, které se několik let věnuje všemu indickému, a mantry se staly nedílnou součástí jejího života. Mantruje téměř denně a někdy i hodiny. Některé dostala v Indii od svého indického gurua. A léta utíkají a výsledek není vidět. Kde se stala chyba?

 

Kdysi dávno, no, už to bude více než 20 let, jsme se nechali s přítelkyní zlákat Vlastou Markem a Julkem Patakym k pobrukování si manter Henryho Marshala. Pobrukovali jsme si je s cédéčkem hodně dlouho dobu a výsledek nikde. Ne že by se nám vedlo špatně, ale to, co komentář k mantrám sliboval, k nám ve větší míře nepřicházelo. Jen se nám uvolňovaly hlasivky. Odborníci nám to vysvětlili. Věnovali jsme tomu málo času, měli jsme nízké zaujetí pro věc a jen jsme si mantry pobrukovali. Měli jsme je hlasitě a procítěně zpívat. Což třeba v paneláku moc nejde. Holt asi jsme na mantry pařezové, řekli jsme si tehdy, a podobných aktivit zanechali.

 

Prosím, tímto nechci říct, že mantrování nefunguje. Když jsem se dostal do společnosti alespoň (subjektivně hodnoceno) středně kvalitních jogínů, kteří zpívali mantry, tak odezva mého bioenergetického systému, ba i celého těla, byla skvělá. Ale zkusil-li jsem to doma nebo i v přírodě sám, tak se nedělo nic nebo skoro nic.

 

Ubíhala léta a já se k "mantrování" vrátil. Ale ne k mantrám sanskrtským, které doporučují východní učení, ale k mantrám šitým na míru. Jak jsem k tomu došel?

 

Jako skoro každý západní člověk jsem se občas vzepřel osudu, občas jsem chtěl, aby se nějaké události vyvíjely podle toho, jak jsem si já myslel, že je to nejlepší. Občas jsem narazil, občas mne to mrzelo, občas jsem si s někým nerozuměl, občas jsem ... .

 

Když jsem se začetl do moudrých knížek, tak jsem tam našel doporučení: "Tyto věci, lidi či události je třeba přijmout a nebojovat proti nim." A takřka bez komentáře. Bez podrobností. Bez návodu. Jenže já nemám takové schopnosti a síly, aby, když si pomyslím či řeknu, že přijímám, že mne soused štve, on mne přestal štvát nebo se začal chovat jinak. Nebo si řeknu, že přijímám, že mi někdo ublížil, a bude mi to putna.

 

Ale knížky a moudří lidé stále naznačovaly, že jsem byl vhozen či vložen do řeky života, a mým úkolem je v ní plout, vychutnávat si to a kochat se tím, co uvidím na březích. Jenže já měl pocit, že v mé řece života jsou jakési liány, které se mne snaží pozdržet. Měl jsem pocit, že v nejrůznějších zátočinách sedí nebezpečné bytosti, anebo dokonce jiní plavci, kteří místo toho, aby sami pluli, mají podběráky a udice, kterými se snaží ty plující chytit nebo alespoň jim znepříjemnit plavbu. Nebude lepší si někde najít klidné a bezpečné místečko, odkud je dobře vidět, a užívat si jej?

 

Udělal jsem to tak. Vedl mne k tomu především strach z nepříjemností. A tak jsem se uvelebil v tom svém místečku. Jinak řečeno: Postavil dům, zasadil strom, zplodil děti, vybudoval postavení. Vše fungovalo, až na jednu maličkost. Liány reprezentující především strachy a závislosti (na lidech, na věcech, na pohodlí, na jistotách) mne stále držely a čím dále méně mi dovolovaly svobodně se nadechnout.

 

"Láska znamená zbavit se strachu", zněla jiná rada.  Ale jak? Opět spousta krásných slov, ale nic konkrétního. Jak se zbavit strachu z budoucnosti, ze zrušení pracoviště, strachu z nemocí či z toho, aby ti, které mám rád, mne neopustili, nezklamali mne, aby se jim nic zlého nestalo, ... ? "Musíš to přijmout", připomínala se stará moudrost. Ale jak, jak to mám udělat?

 

A pak jsem potkal jednoho docela obyčejného člověka a ten mi řekl: "Jednoduše! Zvolíš si nejprve, co chceš řešit. Pak to vhodně zformuluješ. Ne soused se ke mně nechová hezky. Řekneš si to pěkně od plic. Soused mne sere! Pak vyjdeš někam, kde budeš sám. A asi tak 100 krát polohlasně řekneš: Přijímám, že mne soused sere. To je vše. Ale nezačínej velkými záležitostmi, trénuj na blbostech. Pak se pusť do traumat a křivd z dětských let. A buď velmi trpělivý."

 

A jsme zpátky u mantrování. U toho mantrování na míru. Protože můj soused není stejný, jako váš soused. Moje trable jsou jiné než vaše. Takže ne Óm, Šánti, Óm, ale přijímám, že mne soused sere. Vyšel jsem tedy do zahrad a polí a postupně zjistil, že to funguje. Začal jsem takto "ošetřovat" kdejakou blbost. Přijímal jsem nezdary a nepříjemnosti včerejšího dne, a když jich moc nebylo, vracel jsem se ke starším problémům. A postupem času se mi obrazně řečeno začalo na tomto světě líp dýchat. Co mne ještě nedávno štvalo, bylo mi putna a mnohé velké problémy se mi začaly jevit jako malichernosti. A pokud se to nestalo, vracel jsem se k tomu.

 

Několik příkladů:

 

Přijímám, že jsem se nedostala na konzervatoř

Přijímám, že neumím anglicky

Přijímám, že mne otec bil (bije)

Přijímám, že maminka nadržovala (nadržuje) sestře

Přijímám, že mne nespravedlivě obvinili z ....

Přijímám, že jsem nerad chodil do školy

Přijímám, že mám na veřejnosti trému

Přijímám svůj strach z myší

Přijímám strach ze ztráty zaměstnání

Přijímám, že nejsem pro druhé dost dobrá.

Přijímám, že mne soused nemá rád

Přijímám, že nemám ráda souseda

Přijímám, že se nemám ráda

Přijímám, že jsem nespokojen se svým životem (prací, ...)

 

A zcela běžné životní situace:

 

Přijímám, že jednání na stavebním bylo nepříjemné

Přijímám, že mám strach z dalšího jednání

Přijímám, že mám obavy z dalšího jednání

Přijímám, že jednání nedopadne dobře

Přijímám, že sousedovo listí padá na mou zahradu

Přijímám, že soused na své listí sere

Přijímám, že se na mne pokladní v Coopu neustále mračí

Přijímám, že sousedka má hezčí děti, než já

Přijímám, že syn ve dvou letech ještě nemluví

Přijímám, že jsem z dětí unavená

Přijímám, že jsem z tchýně nervózní

Přijímám, že mi tchýně kecá do života (do výchovy, ...)

Přijímám, že mám trému, když .....

Přijímám, že se mi nelíbí, že ... (když ...)

 

A je dobré zkusit každé téma rozvíjet:

 

Přijímám, že to neumím s ženami

Přijímám, že mám strach je oslovit

Přijímám obavy, že budu odmítnut

Přijímám obavy, že se zakoktám

Přijímám strach, že se ztrapním

Přijímám, že mám strach z žen

Přijímám, že mám strach se seznamování

Přijímám, že zůstanu sám

 

Snažíme se o konkrétnost. Formulace „že mne nikdo nemá rád“ nebo "že se mi nikdy nic nedaří" už jsou hodně obecné. Je-li to možné, mantrujte polohlasně nebo šeptem. Budou vám méně utíkat myšlenky. Ve vlaku či v MHD to takto zpravidla nejde. Zde mantrujte v duchu. A když budete mít pocit, že počet opakování pro tuto chvíli stačí, přidejte ještě dvacet.

 

Někdy se dostaví emoce, slzy, rozbuší se srdce nebo se nám sevře krk. V těchto případech je dobré mantrování zrychlit, abychom to měli co nejrychleji za sebou. Jindy nás třeba v polovině někdo či něco vyruší a musíme se věnovat jiné činnosti. Nevadí, až bude vhodná chvíle (klidně za dva dny), pokračujeme dál. V tomto případě už nezačínáme od nuly.

 

Zní to povzbudivě, řeknete si, to opravdu nemá žádný háček? Má, jako skoro všechno. Především jsem zjistil, že těch lián je neúrekom a s každou vyřešenou záležitostí si vzpomenu na dvě další. A druhý háček je o chloupek horší. Ale zdá se, že jen přechodný. Když přestanete bojovat a vyklidíte pozice, někdy se stane, že je obsadí někdo jiný. Takže když na vás bude manželka řadu let ječet a vám to přestane vadit, tak se může stát, že bude nějaký čas z pohledu sousedů ječet ještě více. Když přestanete mít strach ze zlodějů, musíte vědomě zamykat. Když se zbavíte strachu z vos, nesmíte jim strkat klacek do hnízda. Musíte používat zdravý rozum, ten rozum, který je v naší společnosti spíše potlačovaný.

 

A další háček. Příklad: Máma středního věku, které se syn odstěhoval na druhou stranu kraje za dívkou. Nemůže mu to odpustit. Navrhuji mantrovat: Přijímám, že se Mirek odstěhoval do Kyjova, Přijímám, že si Mirek chce žít vlastním životem a několik dalších. "Tak toto dělat nebudu, můj hněv je oprávněný". A tak (zbytečně) trpí a naivně doufá, že se mladí pohádají, rozejdou a syn se vrátí. A kdykoli se naskytne příležitost, tak se snaží ovlivnit jejich vztah k horšímu. Pokud si totiž nepřiznám, že problém je ve mně, nemohu s ním nic udělat. Jenže vinit své okolí nebo se vymlouvat na osud či karmu, je jednodušší a pohodlnější. Ale spokojenějšími nás to neudělá..

 

Časem jsem zjistil, že tato metoda je známější, než jsem si myslel. Že se lze těmto věcem za nějakou tisícovku naučit. Nebudu prozrazovat, jak se ta metoda jmenuje, když její nositelé s ní dělají (marketingové) tajnosti. Zašel jsem však k terapeutovi, abych si ověřil, zda to dělám dobře. Dělal jsem to dobře, ale vrátil jsem se bohatší o další témata, která je možno takto řešit. Především vztahy k rodičům a k příbuzným. A dětství.

 

Jak poznat, že počet opakování stačí? Asi neexistuje recept platný pro každého. Pro začátek se hodí docela dobrá pomůcka. Křesťané jí říkají růženec nebo čotki, hinduisté a buddhisté mála. Jsou to šňůrky obsahující určitý počet korálků. Moje mála má 108 jeřabinových kuliček. Tento počet opakování u běžných záležitostí stačí. Nevýhodou je, že za půl hodiny cítíte únavu v rukách..

 

Pokud si za den či za dva na zpracovávanou záležitost ještě vzpomenete, mantrujte na toto téma znovu. Správně ošetřený běžný problém se vám navždy vykouří z hlavy.

 

Ale v nejlepším se má přestat. Víte toho již dost, a tak to vyzkoušejte. Nečekejte na certifikované terapeuty a na akreditované kurzy. Jinak vám hrozí, že budete muset v budoucnu přijmout svoji závislost na terapeutech či příjemných a obohacujících kurzech. Snažte se především sami. A že na to nemáte čas? Tak zkuste alespoň 50 krát: "Přijímám, že na sebe nemám čas." A když to zkusíte vícekrát, najednou si uvědomíte, co je za tím. Jednoduše vás to napadne. A pak si zamantrujte: "Přijímám, že se .... " A těmi několika tečkami dnes končím.

 

 

 

 

Toto je model naší psychiky, chcete-li, duše. Nahoře je bonbonek, který ukazujeme světu na obdiv. Pod ním jsou naše světlé stránky. A to hnědé dole, to jsou naše stinné stránky. A náš rozvoj či vývoj by měl spočívat v tom, že ty stinné stránky vyneseme nahoru a zpracujeme. Aby celý obsah byl bílý. Jakoukoli metodou, třeba zrovna výše zmíněným mantrováním. Bohužel zpravidla postupujeme jinak. Snažíme se vůlí být lepší, posílit tu bílou vrstvu co nejvíce, aby ani špetka hnědého nedostala na povrch. Jenže tam dole to vře a kvasí, ... Navenek je sice všechno v pořádku, ale uvnitř cítíme vnitřní tlak a nespokojenost. Že jsme si ten život představovali poněkud jinak.

 

 

 

Návštěvní kniha

zpět