Seberozvoj

můj příběh

 

V předchozím příspěvku mistr říká: "Úkol, který jste si vybrali pro tento život, je cesta k vašemu štěstí." A každý z nás se určitě zeptá, jak to udělat, aby náš život byl příjemnější a spokojenější. Podobně i já. Slyšel jsem i četl spousty návodů a rad. Mnoho z nich jsem i začal zkoušet a výsledky byly zpravidla nic moc. Proč? Autoři říkali, přímo i zprostředkovaně, že se málo snažím, vyvíjím nedostatečné úsilí a podobně. Ale já tak nějak vnitřně věděl, že radost a spokojenost nemohou být výsledkem nějaké dřiny a záviset na mém úsilí. Když jsem byl malý, byl jsem vcelku spokojený, svět se mi líbil a bavilo mne jej objevovat. Ale tak nějak jsem se to časem odnaučil. Či spíše mé okolí mne to odnaučilo. Mladý chlapec se má chovat způsobně, slušně, má být čistý, upravený, nemá mít hloupé otázky, ... .

 

Až jednou jsem si uvědomil následující. Nevím už, zda to byl sen či vize. Byl jsem položen do řeky Života. Mám v ní plout a seznámit se s ní i s krajinou kolem. Řeka mne unáší a já v ní mohu jen trochu "kormidlovat", abych se vyhnul kamenům, peřejím a také slepým ramenům. A jak jsem plul, viděl jsem kolem sebe řadu lidí. Ale kupodivu jen málokteří pluli. Většina z nich se zastavila na nějakém klidném místě či ve slepém rameni a začala si je přizpůsobovat k obrazu svému. Pokud se náhodou zvýšil stav vody, křečovitě se drželi nějakého kamene či kořene, jen aby je proud neodnesl. Do jisté míry se jim to dařilo a čím byli trénovanější, tím na tom byli líp. Někteří se dokonce s obrovským úsilím snažili plout proti proudu. A já se jen tak v pohodě nechal unášet řekou a trochu jsem kormidloval.

 

Co jsem si z toho vzal do života. Začal jsem se pomaloučku coby samouk učit umění nechat se unášet a jen tak trochu kormidlovat. Neodporovat proudu života a příliš neprosazovat svou vůli. Nebylo to lehké, byl jsem naučen z dětství, že po něčem toužit a chtít něčeho dosáhnout, je to nejsprávnější, co mohu pro sebe udělat. Jistě, podívám-li se kolem sebe, vidím, že úsilím, někdy i nadlidským, lze dosáhnout obrovského úspěchu, postavení i hmotných statků. A že radost z tohoto dosažení je mnohdy velká, ale skoro vždy krátkodobá. A tak to jde i za příznivých podmínek pořád dokola. Úsilí, radost, konec radosti, další úsilí, další radost a pak konec radosti, .... Ale radost dítěte není tolik podmíněna dosahováním, pílí a vůlí.

 

Vyzkoušel jsem dvě, vlastně tři věci.

 

1/ Začal jsem pěstovat spokojenost. Učil jsem se své okolí více vnímat než ho hodnotit. Méně jsem o něm přemýšlel, méně kul pikle a plány. Začal jsem se pokoušet brát svět takový, jaký je. Začal jsem své okolí méně měnit a obrátil jsem pozornost k sobě. říkal jsem si: Jak bych mohl dávat do pořádku svět, když nejsem v pořádku já sám.

 

2/ Přijal jsem k vyzkoušení hypotézu, že svět je mým zrcadlem. A že vše, co mne dráždí a vyvolává ve mně nepříjemné emoce, mne jen upozorňuje, kde mám rezervy. Upozorňuje mne to na oblasti mého vnitřního nastavení (naprogramování), se kterými bych měl něco dělat. Které bych měl nějak změnit.  

 

3/ Tak, jak ovlivňuje svět mne, ovlivňuji i já své okolí. Budu-li naštvaný, smutný, otrávený či pesimistický, budu pro své okolí spíše zátěží než přínosem. A tak se snažím udržet v dobré náladě, neobviňovat a být pokud možno i spravedlivý. Není to snadné, ale když se to nepodaří, neobviňuji se nijak a zkusím to příště. Vše vyžaduje trénink.

 

A tak jdu světem a učím se vnímat jeho krásu a číst své rezervy. Mé okolí postupně zkrásnělo a stalo se příjemnějším. Aniž bych hnul prstem. A kdykoli mne něco rozladí, rozzlobí nebo se mi jen nelíbí, vím, že je to způsobeno mnou samým. A snažím se s tím v rámci možností něco udělat. Pomaloučku a polehoučku. Netlačím příliš na pilu. Mám své osvědčené pomocníky: Mantrování, autopatii, EFT, Fíčko a v poslední době i taoistická cvičení. O těch prvních třech vám postupně něco povím.

 

A co zlo? To je častá otázka.

 

Zlo je relativní, záleží na tom, kdo to posuzuje. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého neutrální a pro třetího zlé. Mám-li strach z hadů, tak jsem při spatření zmije v přírodě na mrtvici, zatímco herpetolog či terarista jásají. A mnoha jiným jsou hadi naprosto putna. Jenže při strachu z hadů či myší jsme schopni své okolí ovlivnit tak, že se v něm had či myš nebude prakticky vyskytovat. Ale mám li strach z lidí, znepokojují-li mne nadměrně některé způsoby jejich chování, nezbývá mi nic jiného, než se pokusit s tím v sobě něco udělat. Aby mi to nevadilo.

 

V naší společnosti je zvykem neustále bojovat. Proti něčemu či za něco. Jsme schopni pomocí tanků šířit pokrok i náš způsob života. Postupujeme tak, že něco označíme za špatné a pak s tím či proti tomu vedeme válku. Podobné chutě máme i v osobním životě. Je to náročné, spotřebuje to hodně sil a výsledky jsou nejisté. Každý tlak vyvolává protitlak a dobudeme-li nějakých pozic, musíme je bránit. Lépe je změnit úhel pohledu a své reakce.

 

Z jiného soudku: Jedu ve vlaku a tam poletuje zvídavý chlapec a maminka ho neustále okřikuje. Nakonec si vyslouží pár ran na zadek. Nelituji jej, i když se mi jeho zvědavost nemusí zdát nepřiměřená. Neznám okolnosti, možná maminku bolí hlava, možná mamince zobrazuje rezervy jejího vnitřního nastavení. Můj zadek si v dětství užil nářezů dost a moje uši zaslechly všelijakých nadávek. Ale nemám pocit, že by mi to nějak ublížilo. Tato situace mi spíše říká, že nejsem ještě natolik v pohodě, abych ji přenesl i na ně, a maminka byla méně nervózní a synek klidnější. Toto je totiž způsob, jak ovlivňovat a měnit svět a jak ulehčovat lidem jejich případná trápení. Jsem-li v pohodě a věci, které je třeba řešit či dělat, řeším či dělám v pohodě, má to na mé okolí úplně jiný vliv, než když jsem otrávený, unavený a vzteklý. I můj výkon je zcela jiný.

 

Nemá smysl se trápit tím, že je sucho a rostliny trpí nedostatkem vody. Lepší je alespoň některé zalit. Nemá smysl se trápit tím, že stamiliony lidí trpí hladem. Je lépe pomoci v rámci svých možností v nouzi těm kolem sebe. Každé takové zbytečné trápení se nám ubližuje a když jsme rozladění, tak to, co děláme, děláme hůř, než když bychom byli v pohodě.

 

Onemocní-li mi třeba dítě či rodič, moje lítost a naříkání mu nepomůžou. Rozladí ale mne a zprostředkovaně i jej. Když se udržím v pohodě a v optimistickém nazírání na věc, je to i pro maroda lehčí. A jak nemá smysl litovat druhé, nemá smysl litovat ani sebe. Lamentování ani smutek nad "nepřízní" osudu nám nepomůžou.

 

Co říci závěrem tohoto článečku. Můj vnitřní pocit se stále pomaloučku a polehoučku lepší, na světě je mi lépe a lépe a to takzvané "zlo" se mi docela vyhýbá. A píši vám to proto, že jsem na vlastní kůži pocítil, že to funguje. A tak, kdo na tom je či byl podobně, jako já, může to vyzkoušet též.

 

 

Návštěvní kniha

zpět