Proč se zabývat duchovnem či seberozvojem

aneb chvála uvědomování

Proč se zabývat duchovnem nebo nějakým systémem seberozvoje, když většině z nás až tak nic moc nechybí. Jasně, jsme sice často nespokojeni, občas řešíme nějaké problémy, občas se nám přihodí nějaká svízelná situace, tu a tam nám není fyzicky dobře, občas jsme nemocní. Ale takový je přece normální lidský život. Anebo ne?

 

Co je vlastně smyslem života? Čteme-li různé knihy, dostáváme různé odpovědi. Od zachování rodu přes hledání Boha až po tvrzení, že náš život bude mít takový smysl, jaký mu dáme. Začteme-li se pozorněji do duchovní literatury a nasloucháme-li pozorněji těm moudřejším, zjistíme za nějaký ten rok, že všechny ty formulace smyslu života mají něco společného. Dalo by se to vyjádřit takto:

 

Smyslem života je postupně se osvobodit od nadvlády negativních emocí

a být šťastnějšími, spokojenějšími, tvořivějšími, ...

To ostatní pak přijde samo.

 

No jo, ale jak tomu rozumět, jak si to představit. Určitě si většina z vás vzpomíná na dobu, kdy jste byli příjemně zamilovaní. Nemám na mysli ono nesmírně intenzivní až spalující zamilování, kdy každé odloučení od milované bytosti bylo pociťováno jako utrpení. Mám na mysli zamilování mnohem méně intenzivní, kdy jste si užívali, že máte vedle sebe obdivuhodnou bytost. Přitom jste byli schopni normálně fungovat, chodili jste do školy či do práce. Svět se vám zdál krásnější a méně komplikovaný než dříve. Měli jste pocit, že skoro všechno bez problémů zvládnete a vůbec vás nenapadlo, že by tento stav mohl někdy skončit. Ale přes všechnu vaši snahu (popřípadě i nesnahu) ta příjemná zamilovanost postupně slábla a slábla.

 

Jak tento stav udržet? Potkal jsem za svůj život několik mužů, kterým se to podařilo. Jenže na to šli od lesa. Byť neúmyslně. Zamilovali se totiž do nedostupné či nehmotné partnerky. Do Panny Marie či do nějaké jiné svaté ženy. Když jsem se s takovým mužem setkal, pocítil jsem jeho přítomnost teplem na hrudi a z jeho slov tryskalo nadšení skoro pro cokoliv.

 

 Jenže jak dosáhnout takového zamilování se do nějakého světce či světice anebo ještě lépe do života samotného. Odpověď na tuto otázku jsem v životě nenašel. Našel jsem ale něco tomuto stavu v mnohém podobného. Samozřejmě lidí s podobnou zkušeností je řada. Ale pojďme na to, jak se říká, od lesa.

 

 

Jungiánská psychologie hovoří o čtyřech základních „projevech“ či „funkcích“ lidské psychiky, o vnímání, cítění, myšlení a intuici. Slovo intuice je trochu matoucí. A tak si je pro naše potřeby nahradíme slovem uvědomování. V mnohých knížkách se hovoří o bdělé pozornosti. A tak nějak se předpokládá, že každý ví, o co jde. Jenže, ukazuje se, že to neví skoro nikdo.

 

Například při popisu meditační techniky se doporučuje být bdělý a pozorovat myšlenky. No jo, ale jak? Myšlenky přece nejde pozorovat jako červánky nad obzorem. Pozorovat myšlenky totiž znamená uvědomovat si je. Uvědomovat si, že zrovna teď myslíme a na co myslíme. A když to nějaký čas děláme, třeba jen půlhodinku denně (nemusí to být v meditační pozici, ale klidně ve vlaku), uvědomujeme si dvě věci. Především, jak často jsme pohlceni myšlením na něco, co už bylo, anebo na něco, co nás teprve čeká. Uvnitř naší hlavy něco pořád mele a mele. A mnohdy nám tyto myšlenky kazí náladu. Dalo by se dokonce říct, že jsme posedlí myšlením. A někdy se nám dokonce stává, že nás z myšlenek a představ, které je doprovází, vytrhne až zatroubení auta, zakopnutí anebo dokonce výstřel.

 

Dále si takto uvědomíme témata, kterými se naše mysl zaobírá. A zjistíme, že to nejsou technické či logické problémy, k jejichž řešení je mysl určena, ale problémy vztahové, citové a naše strachy. Ale ty naše mysl nevyřeší, tyto záležitosti ona totiž řešit nemůže a neumí.

 

Řada žen se mohla tisíckrát přesvědčovat, že myš je malé zvířátko, které jim nemůže ublížit. Když se toto malé zvířátko objeví, mají nepříjemné pocity, bojí se jej a někdy jsou v tu ránu na stole. Intenzivnějším myšlením své strachy ani vztahové problémy ještě nikdy nikdo nevyřešil. Na to se musí jinak. O tom ale až v posledním odstavci.

 

Když si uvědomujeme své myšlenky, zjišťujeme  také, že se naše mysl zklidní a méně víří naše emoce vytvářením katastrofických scénářů budoucích událostí a spekulováním o tom, co jsme v minulosti udělali špatně. Už jen tím se stáváme spokojenější lidskou bytostí. A tuto změnu samozřejmě zaregistruje i naše okolí a to ve většině případů kladně. Navíc se v nás začne pomaloučku rozvíjet intuice a začneme se lépe orientovat v běžných životních záležitostech.

 

Ono je to totiž tak:  Informace můžeme přijímat smysly - to odpovídá funkci vnímání. Ale také v pocitech či obrazech - to odpovídá funkci cítění.  Někdy přijde „nápad“, což je hotová myšlenka řešící náš problém - to odpovídá funkci myšlení. Anebo najednou něco víme, ale víme to beze slov. Chceme-li toto vědění někomu sdělit, musíme je sami zformulovat do slov. To je intuice a odpovídá psychické funkci uvědomování. Můžeme tedy říct, že praxe uvědomování rozvíjí intuici.

 

Ale když tak chválím to uvědomování, tak jak to dělat? Recept je jednoduchý a krátký. V čem spočívá? Jednoduše v tom, že si uvědomujeme své vjemy, pocity i své myšlenky často doprovázené i představami. Že se snažíme - ale zase ne moc intenzivně - být přítomni ve vlastním životě (v "realitě") a ne pohlceni vnitřními pocity a myšlenkami. Nemyslím ani tak takzvané žití v přítomnosti, ale spíše bytí tou přítomností. Uvědomovat si své bytí neboli svou existenci.

 

Každý jsme jiný. Jsme ovlivnění prostředím, výchovou i přístupem k informacím. Světy myšlenek (názorů a hodnocení) a našich pocitů z obdobných životních situací nejsou stejné. Na mnohé věci máme jiný názor a mnohé situace hodnotíme naprosto odlišně. Ale za tyto své názory jsme schopni jeden na druhého zlobit anebo dokonce bojovat. Trápíme se tím, co si o nás kdo myslí, srovnáváme se s ostatními a jsme smutní, jestliže z toho srovnání nevyjdeme zrovna dobře. Trápíme sami sebe všelijakými černými myšlenkami, které navíc vytvářejí nepříjemné emoce. A takto je nám odčerpávána vitalita.

 

A co naučit se pozitivně myslet? No, pomáhá to trochu, ale je to vyhánění čerta ďáblem. Lépe je  myslet, jen když je myslet potřeba. Každé přemýšlení o blbostech je zbytečné. Naskýtá se však otázka, zda je vůbec možno fungovat bez myšlení. Možné to je a dokonce fungujeme lépe! Ale tady nejde vůbec o to nemyslet. Když je potřeba myslet, myslíme, když je potřeba najíst se, najíme se, když je potřeba utíkat, utíkáme. Když chceme být v klidu, můžeme mít (až to natrénujeme) v hlavě skoro klid.

 

Proč je to uvědomování zpočátku tak těžké? Vnímání, cítění a myšlení nám bylo dáno. Tyto schopnosti jsme zdědili a odkoukali od předků. A navíc ještě naše současná západní společnost tyto psychické funkce nerozvíjí rovnoměrně. Upřednostňuje myšlení a (díky tomu) zanedbává vnímání. Ne cítění, jak se často říká. To máme až příliš citlivé. Vždyť tlaky, které na nás naše okolí či společnost jako celek vyvíjí, jsou často až nepřiměřeně velké.

 

Uvědomování je něco nového. Není kde to odkoukat, není od koho se to naučit. Alespoň u nás na západě. Uvědomování je nová psychická funkce, pro nás zatím neznámá. Mnoho z vás si v tomto okamžiku asi neumí představit, oč jde. Ale zpravidla stačí jen pobyt v přítomnosti člověka, který už to alespoň částečně umí, a naše myšlení se výrazně zpomalí či se dokonce na chvíli zastaví.

 

    A opět může následovat otázka: A proč to všechno vlastně? K čemu je to dobré?

 

Dlouhodobější trénink uvědomování nás jednak osvobozuje od nadvlády myšlení. Prostě myslíme jen tehdy, když je myslet třeba. Například při vyplňování dotazníků a formulářů, při kontrole cen nákupu v obchodě a podobně. V hlavě se přestanou honit myšlenky typu „kdybych býval tehdy byl ..., tak bych dnes nebyl ...“ atd. A důsledkem těchto změn je postupné (u někoho i léta trvající) vplouvání do stavu bezpříčinné radosti. Do radostného uvědomování si svého bytí. A k tomu se připojuje určitý odstup od běžných problémů a záležitostí. Není to lhostejnost, jak by se mohlo zdát, ale na své včerejší a dnešní problémy se díváme s odstupem podobně jako na to, co jsme prožili před deseti lety. Někomu to trvá léta, než ochutná, šťastlivci do toho mohou ovšem upadnout "po hlavě". Každý jsme jiný a jinak disponovaný.

 

 

 Občas se stává, že zklidnění mysli je doprovázeno vizemi, slyšením hlasů a podobně. Jsou-li tyto zážitky příjemné, mnozí z nás je považují za cíl. Začnou tyto obrazy malovat a předávat nám ostatním různá nadiktovaná poselství. A zastaví se tady. Setkání s Buddhou, svatým Františkem či bytostmi ze vzdálených planet mohou být velmi inspirující. Ale to, co se od nich na této úrovni dozvíme, není zdaleka nějaká absolutní pravda. Je to poselství platné především pro nás a je značně ovlivněno čistící se myslí a nervovou soustavou. Je dobré uvědomit si, že je to jen jedna ze zastávek na cestě. A že je třeba nelpět na této zastávce, ať je jakkoli příjemná a inspirující, a jít dále.

 

 

 Většina lidí je spoutána zlozvykem vše komentovat. V  hlavě se jim prohánějí slovní spojení jako „to je příjemná vůně“ nebo „to je nádherný západ slunce“. A prožitek západu slunce se tak mění v komentář či v jeho popis. Proč? Uvedu jinou situaci, na které je to jasné hned. Na stole leží voňavé a chutné jídlo. Chci-li zahnat hlad či si pochutnat, musím je sníst. Mluvení o tom jídle či jeho sebedokonalejší popis nám nezažene hlad ani nám neumožní to jídlo si vychutnat.

 

Aby nám uvědomování šlo snáz, je dobré si dát do pořádku vnímání, cítění i myšlení. V prvé řadě posílit samotné vnímání. Tedy takový způsob vnímání, kdy pouze vnímáme - jen posloucháme, pozorujeme, čicháme, chutnáme či pociťujeme hmatem. Bez komentáře mysli. Jak na to?

 

Každý jsme jiný a tak dělejme to, co se nám daří. Vizuální typ, u kterého je dominantním smyslem zrak, pozoruje přírodu, plamen svíčky nebo obrazu gurua. Auditivní typ, u kterého je dominantním smyslem sluch, poslouchá zvuků přírody nebo hudbu. Kinestetický typ, u kterého je dominantní pocit těla, třeba pozoruje dech, tak jak to učí řada meditačních škol. Anebo, což je mnohdy ještě lepší, uvědomujeme si jen své bytí, svou existenci. Nejprve to trénujeme v klidu a o samotě. Až se v tom alespoň trochu upevníme, děláme to, co je zrovna třeba dělat. A uvědomujeme si přitom nejen to, co zrovna děláme, ale současně, jakoby na pozadí, jsme si vědomi i vlastního bytí.

 

Pokud nás z této činnosti vyruší myšlenky nebo vnější podnět (například hluk), uvědomíme si to a vrátíme se zpět k předmětu vnímání či uvědomování. Nemusíme si říkat například „porucha“, jak to učí některé školy. Uvědomujeme si beze slov. Za rušivé myšlenky považujeme i komentáře jako „dnes mi to nějak dobře jde“.

 

Někteří z nás to nevědomě dělají. Lezou na hory a fascinuje je ten rozhled, jiní chodí na koncerty a mají úžasný požitek z hudby a další zase z toho, jak je někdo hladí, či na pláži hřeje sluníčko. V ten okamžik nebo lépe řečeno po tu krátkou dobu pouze vnímají, myšlení se (skoro) zastavilo a oni si jen blaženě uvědomují své bytí. Ale pozor! V okamžiku, kdy si řeknou "to je krása" nebo "až o tomto budu vyprávět", vrací se z prožitku zpátky do myšlení.

 

Budeme-li trpělivě ale nenásilně trénovat uvědomování, začne se po určité (zpravidla delší) době objevovat stav uvědomování spontánně a bez úsilí. A do stavu intenzivního myšlení se budeme muset vracet vědomě. To neznamená, že v tu ránu přestaneme naprosto myslet, ale naše vědomí už nebude tak zahlcováno myšlenkami. Myšlenky tam budou, mysl jimi bude opět komentovat náš život, ale nebudou nás rušit či stresovat. Budeme si je uvědomovat "na pozadí", podobně, jako si uvědomujeme zvuky aut a obrazy domů, když jdeme po městě. A, což je nejdůležitější, bude nám fajn. Čím dále více.

 

Jak podpořit tento proces? Jednoduše. Zapamatovat si či zapsat si, k čemu se naše mysl opakovaně vrací a co pořád přemílá. Všechny strachy, obavy, konflikty, nespokojenosti, touhy a podobně. A ošetřit je některou z dalších metod, které uvádím v menu Seberozvoj.

 

Pokud si po přečtení těchto řádků řeknete, že "to je síla" či "to snad ani není možné", nevadí. Mrkněte na další články v menu Seberozvoj a pak se sem opět vraťte. Pokud si řekněte, že "to je pěkná kravina", neberu vám to, k pochopení mnohých kravin je třeba být ošlehán větrem života. A k vám byl ten vítr zrovna milosrdnější.

 

 

Upřesňující poznámka: Pozor: uvědomování není přesně totéž co meditace

 

 

 

 

Návštěvní kniha

zpět